Druhou stranu přece podněcuje nenávist a zabedněnost. Proč je tak obtížné najít společnou řeč?
Řekni mi, co si myslíš o migraci, premiérovi nebo brexitu, a já ti řeknu, jestli jsi dobrý, nebo špatný člověk. Podobné dělení v posledních letech dominuje veřejné diskusi nejen u nás, ale i v zahraničí.
Výzkumy, které máme především ze Spojených států, Británie a Německa, ukazují, že stoupá počet lidí, kteří se výrazně politicky vymezují, klesá umírněnost a ochota se dohodnout.
Kupříkladu každý šestý Američan se přestal bavit s blízkým přítelem anebo příbuzným kvůli prezidentským volbám v roce 2016. A ve výzkumu z roku 2010 odpověděla polovina republikánů a třetina demokratů, že by jim vadilo, kdyby si jejich děti vzaly příznivce té druhé politické strany. Pro porovnání: v roce 1960 to bylo pouhých 5 % a 4 %. Jiné studie ukazují, že politická nevraživost a diskriminace dnes v USA převyšuje dokonce i tu rasovou.
V České republice se celá věc komplikuje tím, že do politické arény vstupuje více stran a některé z nich, jako Piráti a hnutí ANO, jsou političtí nováčci, u kterých nelze jasně říct, jaký mají ideový základ a směřování. Proto se u nás polarizace hůře měří.
Limitovaná data, která máme k dispozici, ale ukazují na podobný fenomén a Masarykova univerzita již připravuje podrobné zkoumání problému hlouběji.
Nemusíme však čekat na detailní studie. Indikací mohou být vyhrocené prezidentské volby v roce 2018 s těsným výsledkem 51,4 % pro Miloše Zemana a 48,6 % pro Jiřího Drahoše nebo rozdělená Poslanecká sněmovna, kde v posledních volbách 48 % hlasů získaly souhrnně strany ANO, SPD a KSČM, jež jsou pro mnohé voliče ostatních stran nepřípustnými partnery.
Nemluvě o tom, že letos v červnu, kdy na Letné odpor vůči premiérovi kulminoval v největší demonstraci od listopadu 1989, byl Andrej Babiš pořád nejdůvěryhodnějším stranickým představitelem v Česku. Na druhé místo ho sesadil až toto září Václav Klaus ml., jehož renomé též není dvakrát smířlivé.
Dobré úmysly a nenávist
Fenomén rozdělené společnosti se ale nevztahuje pouze směrem nahoru k politikům, ale zrcadlí se také v chování občanů. Lidé se shlukují do názorových bublin, kde si vyhledávají přátele, s nimiž hovoří a navazují vztahy. Více než dříve se také se svou politickou orientací identifikují a považují ji za důležitou součást toho, kdo jsou – a to s sebou nese emoce.
V politických diskusích nejde tolik o společné hledání pravdy, ale o porážku nepřítele. Lidé se urážejí a zesměšňují ne proto, aby druhého přesvědčili, ale aby signalizovali loajalitu k vlastní skupině. To dále posiluje rozdělování společnosti, protože uražení se pak ještě více radikalizují – je to začarovaný kruh.
Celá věc má navíc háček. Každá strana se cítí
