Komu to vlastně chce řeporyjský starosta postavit pomník a za co?
Komentář Tomáše Řepy: Zaslouží si Vlasovci jednoznačné odsouzení jako zrádci, kteří bojovali po boku hitlerovců? Či naopak naše díky za to, že v květnových dnech roku 1945 pomohli Pražskému povstání zachytit nápor blížících se německých posil? A existuje vůbec na tyto otázky jednoznačná odpověď?
Vlasovci, tedy příslušníci Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády (ROA), byli produktem své doby, podobně jako třeba ukrajinští banderovci, se kterými jsou často zaměňováni, ač spolu nemají nic společného. Nejčastěji se rekrutovali ze sovětských vojáků, kteří v souboji dvou totalitních ideologií – hitlerovského nacismu a stalinského komunismu – padli do německého zajetí. Zvláště v úvodní fázi této války, kdy nacisté rychle postupovali na východ, se to týkalo milionů Rusů, Bělorusů, Ukrajinců a dalších příslušníků národů Sovětského svazu.
Jedním z nich byl i Andrej Vlasov, do té doby Stalinem protežovaný a úspěšný generál, který rychle postupoval od jedné hodnosti ke druhé. V květnu 1942 se ale s Volchovským frontem ocitl v neřešitelné situaci, když generální štáb odstartoval operaci, která měla prorazit koridor k obklíčenému Leningradu. Po prvních úspěších Němci celou útočící armádu obklíčili. Vinou Stalinových nesmyslných rozkazů dosáhly ztráty obrovských rozměrů, mnozí vojáci se utopili v bažinách, jiní zemřeli hladem, nikdo z vrchního velení se o jejich osud nestaral. Sám Vlasov spíše souhrou okolností padl do německého zajetí.
Pro nacisty se zajatý generál stal
