Fejeton Ivy Pekárkové: Rizika, která muže čekají při návštěvě nevěstince, vcelku známe. Co na nás ale číhá v ženišinci?
V určité formě tenhle fenomén existoval už v dobách, kdy – před nějakými dvaceti, pětadvaceti lety – spisovatelka Alexandra Berková básnila o, ehm, nevěstincích pro ženy. Nebo spíš ženišincích – zkrátka místech, kam může neuspokojená žena zajít a vybrat si z široké nabídky muže svých snů, který ji po všech stránkách uspokojí.
Tahle myšlenka, přinejmenším v českých zemích nezvyklá a inovativní, Alexandře vynesla mnoho posměchu ze strany tradicionalistů, ale taky nemálo obdivu od žen, které tenhle sen inspiroval. Dům lásky pro ženy v podání Alexandry Berkové – to nebyl vykřičený dům označený rudou lucernou, ve kterém si můžete koupit sex po půlhodinách. Byl to dům snů nebo, chcete-li, iluzí o lásce. Ne těch primitivních, jaké (podle Alexandry) mužům docela stačí. Snů mnohem lepších a přesvědčivějších. Zaměstnanec takového establišmentu musí svou zákaznici vzít na večeři a do kina, tedy pokud si to ona bude přát, držet ji za ruku, zírat s ní na měsíc a nechat ji, ať ona rozhodne, kdy a za jakých okolností „k něčemu dojde“. Jinými slovy: musí si na ni udělat čas. Měl by jí neustále opakovat, že mu na ní záleží, je pro něj jediná a jedinečná. Pokud k tomu navíc uvaří, uklidí a vypere, tím líp.
Někdy se sama sebe ptám, jestli si Alexandra celou tuhle záležitost nepředstavovala až příliš idealisticky. Po nádherném zážitku s mužem jejích snů přece musí pro každou ženu přijít chvíle, kdy je nutné zaplatit – jistě nemalou částku – a v tom okamžiku se iluze zhroutí. Alexandra ale tvrdila, že s placením každá žena od začátku počítá a že takový ženišinec by bezpochyby sklízel dlouhodobé úspěchy.
Partyzán (historka z bezčasí)
Zdá se, že měla pravdu. V několika nebohatých zemích, v nichž nezanedbatelnou část ekonomiky tvoří turistický průmysl, takové ženišince už delší dobu fungují. Pouze trochu jinak, než měla Alexandra na mysli. Nejsou to podniky, do nichž by žena zašla. Bývají to
