Kterak existencialisté tvořili svým chováním sami sebe
Ve kterém baru a nad jakým koktejlem se zrodil existencialismus? Jak dobře uměl Martin Heidegger lyžovat a co prožíval, když osobně navštívil svoje milované Řecko? Jak se jako mladý herec-imitátor osvědčil Emmanuel Levinas a v jakém kontextu nabádaly jeho odrostlé děti Levinasova vnoučata „nepraktikuje dědečkovu filozofii“? A proč hodil Arthur Koestler po Sartrovi sklenicí?
I na to naznačuje odpovědi kniha V existencialistické kavárně (At the Existentialist Cafe: Freedom, Being, and Apricot Cocktails), která byla po svém vydání relativně dobře přijata recenzenty; kupříkladu deník The New York Times ji zařadil mezi deset nejlepších knih roku 2016. Její autorkou je Sarah Bakewellová, která v současnosti vyučuje tvůrčí psaní v Oxfordu, ale původně vystudovala filozofii, v jejímž rámci se zabývala zvláště Martinem Heideggerem a posléze umělou inteligencí. Pracovala jako knihovnice, konkrétně jako správkyně prvotisků, což ji inspirovalo k napsání jejího prvního románu The Smart (2002). Po něm následovaly další knihy, například How to Live (2010) líčící život a dílo francouzského myslitele Michela de Montaigne. V existencialistické kavárně (2016) je zatím její poslední dílo. Umně v něm spojuje svoje filozofické školení i zkušenost spisovatelky.
Vedle obligátní poučky, že podle existencialistů neustále tvoříme sami sebe svým jednáním, takže „jsme svou vlastní svobodou“, autorka zdůrazňuje heslo Edmunda Husserla: „K věcem samým!“ Totiž to, že by filozofové neměli ztrácet čas úvahami nad tím, zdali jsou věci skutečné. Jednoduše je mají pozorovat. Vyznavač takového uvažování mohl klidně mluvit o koktejlu a byla to filozofie. Zvláště na Sartrovi autorka oceňuje, že fenomenologii dokázal přeměnit ve „filozofii očekávání, únavy, obav, vzrušení, procházek po kopcích, vášně k toužené milované osobě a odporu k nechtěné, pařížských zahrad, chladného podzimního moře u Le Havru, pocitů při sezení na příliš tvrdém polstrování, toho, jak se ňadra měkce rozprostřou, když si žena lehne na záda, vzrušení z boxerských zápasů, filmů, jazzových skladeb, pohledu na dva cizince na schůzce pod pouliční lampou“. I proto se existencialisté rádi vyjadřovali formou románů či dramat (podle Miroslava Petříčka tato díla přinášela „přiléhavý výraz své doby“), a proto také jsou pro ni jako romanopiskyni tak přitažliví.
Byla sametová revoluce fenomenologická?
Autorka popisuje zrod existencialismu a fenomenologie i jeho myšlenkové předchůdce a následovníky: od Sørena Kierkegaarda, Franze Brentana a Husserla až k Janu Patočkovi, a dokonce k Václavu Havlovi. O sametové revoluci říká, že „nebyla tak fenomenologická či existencialistická“, jak Havel doufal. „Přinejmenším o ní už téměř nikdo takto nepřemýšlel.“ Do jisté míry ji ale přesto interpretuje jako plod tohoto typu myšlení: „Fenomenologický imperativ přistupovat přímo k prožívané skutečnosti zde dosáhl trvalejších výsledků než Sartrův otevřenější radikalismus… Brentano, první fenomenologický rebel, by mohl být oprávněně hrdý na to, kam až jeho vliv dosáhl.“
Určuje jazyk způsob milování? Steinerova kniha je intelektuálním ohňostrojem
Současně spisovatelka líčí i životopisy a některé osobní detaily z každodenní existence hlavních protagonistů. Bakewellové přitom nejde o to, aby na Simone de Beauvoirovou, Jeana-Paula Sartra, Merleau-Pontyho, Alberta Camuse, Karla Jasperse, Hannah Arendtovou či Edith Steinovou vytahovala špínu a šířila klepy. Spíše velmi názorně a plasticky ukazuje, nakolik u nich bylo filozofování neodmyslitelnou součástí jejich osobností. Ostatně jejich názorové neshody často vycházely, jak konstatoval například Sartre nad svým sporem s Merleau-Pontym, z odlišnosti povah a základního „rejstříku pocitů“, ze zcela jiného emocionálního přístupu ke světu. Kupříkladu Sartrovo pojetí lásky někteří popisují jako
