Kterak existencialisté tvořili svým chováním sami sebe
Ve kterém baru a nad jakým koktejlem se zrodil existencialismus? Jak dobře uměl Martin Heidegger lyžovat a co prožíval, když osobně navštívil svoje milované Řecko? Jak se jako mladý herec-imitátor osvědčil Emmanuel Levinas a v jakém kontextu nabádaly jeho odrostlé děti Levinasova vnoučata „nepraktikuje dědečkovu filozofii“? A proč hodil Arthur Koestler po Sartrovi sklenicí?
I na to naznačuje odpovědi kniha V existencialistické kavárně (At the Existentialist Cafe: Freedom, Being, and Apricot Cocktails), která byla po svém vydání relativně dobře přijata recenzenty; kupříkladu deník The New York Times ji zařadil mezi deset nejlepších knih roku 2016. Její autorkou je Sarah Bakewellová, která v současnosti vyučuje tvůrčí psaní v Oxfordu, ale původně vystudovala filozofii, v jejímž rámci se zabývala zvláště Martinem Heideggerem a posléze umělou inteligencí. Pracovala jako knihovnice, konkrétně jako správkyně prvotisků, což ji inspirovalo k napsání jejího prvního románu The Smart (2002). Po něm následovaly další knihy, například How to Live (2010) líčící život a dílo francouzského myslitele Michela de Montaigne. V existencialistické kavárně (2016) je zatím její poslední dílo. Umně v něm spojuje svoje filozofické školení i zkušenost spisovatelky.
Vedle obligátní poučky, že podle existencialistů neustále tvoříme sami sebe svým jednáním, takže „jsme svou vlastní svobodou“, autorka zdůrazňuje heslo Edmunda Husserla: „K věcem samým!“ Totiž to, že by filozofové neměli ztrácet čas úvahami nad tím, zdali jsou věci skutečné. Jednoduše je mají pozorovat. Vyznavač takového uvažování mohl klidně mluvit o koktejlu a byla to filozofie. Zvláště na Sartrovi autorka oceňuje, že fenomenologii dokázal přeměnit ve „filozofii očekávání, únavy, obav, vzrušení, procházek po kopcích, vášně k toužené milované osobě a odporu k nechtěné, pařížských zahrad, chladného podzimního moře u Le Havru, pocitů při sezení na příliš tvrdém polstrování, toho, jak se ňadra měkce rozprostřou, když si žena lehne na záda, vzrušení z boxerských zápasů, filmů, jazzových skladeb, pohledu na dva cizince na schůzce pod pouliční lampou“. I proto se existencialisté rádi vyjadřovali formou románů či dramat (podle Miroslava Petříčka tato díla přinášela „přiléhavý výraz své doby“), a proto také jsou pro ni jako romanopiskyni tak přitažliví.
Byla sametová revoluce fenomenologická?
Autorka popisuje zrod existencialismu a fenomenologie i jeho myšlenkové předchůdce a následovníky: od Sørena Kierkegaarda, Franze Brentana a Husserla až k Janu Patočkovi, a dokonce k Václavu Havlovi. O sametové revoluci říká, že „nebyla tak fenomenologická či existencialistická“, jak Havel doufal. „Přinejmenším o ní už téměř nikdo takto nepřemýšlel.“ Do jisté míry ji ale přesto interpretuje jako plod tohoto typu myšlení: „Fenomenologický imperativ přistupovat přímo k prožívané skutečnosti zde dosáhl trvalejších výsledků než Sartrův otevřenější radikalismus… Brentano, první fenomenologický rebel, by mohl být oprávněně hrdý na to, kam až jeho vliv dosáhl.“
Současně spisovatelka líčí i životopisy a některé osobní detaily z každodenní existence hlavních protagonistů. Bakewellové přitom nejde o to, aby na Simone de Beauvoirovou, Jeana-Paula Sartra, Merleau-Pontyho, Alberta Camuse, Karla Jasperse, Hannah Arendtovou či Edith Steinovou vytahovala špínu a šířila klepy. Spíše velmi názorně a plasticky ukazuje, nakolik u nich bylo filozofování neodmyslitelnou součástí jejich osobností. Ostatně jejich názorové neshody často vycházely, jak konstatoval například Sartre nad svým sporem s Merleau-Pontym, z odlišnosti povah a základního „rejstříku pocitů“, ze zcela jiného emocionálního přístupu ke světu. Kupříkladu Sartrovo pojetí lásky někteří popisují jako
