Deník N

Česko – země, které chybí program i identita. Jednou imituje Západ, podruhé vzhlíží k visegrádským populistům

Je obrovsky dojemné sledovat to množství fotografií s Havlem, které kolují veřejným prostorem, včetně jeho slavných a moudrých výroků, je ale také hluboce smutné, že jediným druhem pozitivity, kterou jsme schopni v prudce se měnícím světě vytvořit, je krásná vzpomínka na minulost. Foto: ČTK
Je obrovsky dojemné sledovat to množství fotografií s Havlem, které kolují veřejným prostorem, včetně jeho slavných a moudrých výroků, je ale také hluboce smutné, že jediným druhem pozitivity, kterou jsme schopni v prudce se měnícím světě vytvořit, je krásná vzpomínka na minulost. Foto: ČTK

Komentář Petra Fischera: Oslavy třiceti let od sedmnáctého listopadu 1989 měly nádech slastné nostalgie. Ne snad že by se nám nějak stýskalo po bývalém režimu, to je spíš opravdu jen virtuální realita různých anket. Co nás ale skutečně slastně bolelo, byla ztráta oné spojující atmosféry, která „tenkrát“ vládla. Chybění společného, spojujícího je občas ve veřejném prostoru skoro fyzicky cítit, a tak ho, protože je to nejjednodušší, při podobných příležitostech nahrazujeme zpřítomňováním minulého.

Euforické sjednocení konce roku 1989 bylo dáno velkým společným nepřítelem. Toho tehdy cítili dokonce i mnozí přemýšlející komunisté, kteří pochopili, že rozklad režimu, projevující se sklerotickým vedením a neschopností reagovat na proměny světa, došel už tak daleko, že není jiné cesty než režim strhnout. Stačilo strčit a spadl.

Vzpomínka je to natolik silná a určující, že si jiný typ spojování už ani neumíme představit. Proto se společný nepřítel, který by mohl zaručit občanské propojení podobné listopadu 1989, tak často vrací. Tu v podobě Andreje Babiše nebo Miloše Zemana, tu v podobě velkého Ruska, které se snaží rozložit demokratické prostředí v Evropě, včetně naší mladé demokracie (ve třiceti letech je člověk, natož stát ještě pořád mladý). Spojování aktivní či pozitivní, tedy sjednocení kolem širšího programu či vize, prakticky nefunguje. S jedinou výjimkou figury Václava Havla, jenž se stal jakousi ikonou demokracie, ochraňující čistotu minulosti, která, jak si mnozí z nás myslí, může být pořád přítomná. Je obrovsky dojemné sledovat to množství fotografií s Havlem, které kolují veřejným prostorem, včetně jeho slavných a moudrých výroků, je ale také hluboce smutné, že jediným druhem pozitivity, kterou jsme schopni v prudce se měnícím světě vytvořit, je krásná vzpomínka na minulost.

Střední a východní Evropa prožívá obecnější krizi liberální demokracie svým velmi specifickým způsobem. Maďarsko i Polsko se uchýlily k obraně své národní a kulturní identity, která, jak nyní lídři těchto zemí zjistili, v minulosti vážně trpěla. Je to jejich reakce na prozření ze snu o vybudování liberální demokracie, jež přinese prosperitu srovnatelnou s tou západní. Politika nápodoby či imitace, jak o této fázi nejnovějšího dějepisu hovoří bulharský politický filozof Ivan Krastev, nevedla k dosažení toužebně očekávaného

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější