Deník N

Listopadové rozjímaní o selháních a kontextech, které rády unikají

Tak nám to všechno do sebe pěkně zapadá... Foto: unsplash.com

Komentář Jana Urbana: Sledování událostí posledních týdnů nevzbuzuje příliš libé pocity. Na povrch jakoby najednou vyvřely všechny letité problémy, se kterými si nevědí rady ani politici, ani novináři, ani samotná společnost.

Ta nejspíše chtěla v klidu oslavit výročí listopadu 89 už tradičními projevy nespokojenosti s nekulturností některých politiků a – najednou a nečekaně – v ní jedna televizní reportáž nastartovala emoce mnohem bouřlivější. Politická scéna reagovala ve zmatku. Létají slova o krizi – či o bouři ve sklenici vody, ale většina kritiků se shodla a stále shoduje pouze na tom, že by „to“ spravilo odstoupení premiéra Andreje Babiše. A že je prý úplně jedno, kdo by přišel na jeho místo.

Navrhovatelé jednoduchých řešení jako by nechtěli vidět, že s odstoupením premiéra padá vláda jako celek a nového premiéra vybírá a jmenuje prezident Miloš Zeman. Ten už s gustem oznámil, že v takovém případě ihned a znovu jmenuje – Andreje Babiše.

Reportáž sama vzbuzuje pochybnosti. Především její druhá část – v níž se divák dozvěděl řadu strhujících novinek, například že cesta do Ženevy trvá autem z Prahy jedenáct hodin a že investigativci v bistru čekali čtyři hodiny, přičemž na ulici nikdo podezřelý nebyl – byla profesně zcela nezvládnutá. Bohužel měla i potenciál ohrozit vysoké renomé, které si její autoři, Sabina Slonková a Jiří Kubík, za pětadvacet let svojí novinářské kariéry vydobyli.

První reportáž vystavěná na zveřejnění informací od policie nebyla ani výsledkem vlastního pátrání. To nahradila až skrytou kamerou a z etického hlediska hodně sporně natočená konverzace s nic netušícím Andrejem Babišem mladším. Důležité informace o jeho pobytu na Krymu a roli manželů Protopopových se daly jednoduše ověřit dotazy v Praze – opět šlo o informace, které měla policie už několik měsíců, stejně jako několik poslanců. Shrnuto a podtrženo – novinářská etika byla obětována rádoby dramatickému formátu polohrané televizní reportáže.

Každý novinář si vybaví případy svých vlastních profesních selhání a chyb, autor tohoto komentáře se jich v době svojí novinářské kariéry také nevyvaroval. Ty chyby nás naučily ptát se sebe samých, proč nám tu informaci „zdroj“ dává, proč nám ji dává právě v tuto chvíli a jaký je její co nejúplnější kontext. Jinak řečeno, jde skutečně o zjištění s váhou „veřejného zájmu“, anebo chce novináře někdo jenom využít?

Vzpomněl jsem si na vlastní selhání, s jakým jsem v předvečer invaze do Iráku v roce 2003 papouškoval „zaručené informace“ o skladech zbraní hromadného ničení a s jakou radostí jsem referoval o vojenské invazi v Zálivu. Pak něco začalo skřípat a já jsem raději do Iráku zajel prohlédnout si situaci na vlastní oči.

Brzy nato jsem se raději veřejně omluvil za všechno, co jsem před invazí napsal. Nikdy bych býval nevěřil, že vláda demokratického státu bude vědomě či spíše cílevědomě lhát svým spojencům, novinářům i občanům. Přesto se to stalo – a byla to tvrdá lekce.

Myslel jsem na to, když jsem sledoval „švýcarské“ reportáže Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka. Když jsem pozoroval demonstrace a pochody proti Andreji Babišovi, které následovaly. Když jsem poslouchal a četl plačtivá prohlášení představitelů parlamentní opozice, nazývajících sami sebe „demokratickými stranami“. Emoce byly zjevné, fakta mnohdy vytržená a kontext často chyběl úplně.

Problémy Středního východu nezačaly se Saddámem Husajnem a neskončily s jeho odstraněním. Problémy českého

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější