Deník N

Výstava v Banské Štiavnici nastavuje zrcadlo smutnému stavu současných muzeí

Stonehenge čističek vzduchu. Foto: Galerie Jozefa Kollára
Stonehenge čističek vzduchu. Foto: Galerie Jozefa Kollára

Site specific instalace ve slovenské Galerii Jozefa Kollára se zaměřila na to, co by mělo být neviditelné – samotné prostředí výstavních prostor.

Umělec a architekt výstav Tomáš Svoboda a kurátor Ondřej Chrobák svého času společně objížděli regionální galerie a po vzoru Zdeňka Pohlreicha a jeho úspěšného televizního programu Ano, šéfe se snažili vystihnout největší neduhy navštívených institucí. V první řadě jim nešlo ani tak o to, co galerie vystavují, ale jakým způsobem jsou dané věci nainstalované a nasvětlené a jak vypadá prostředí, v němž jsou díla prezentována. Výsledky jejich snažení jsou ostatně stále dostupné on-line na blogu Ach jo, šéfkurátore.

Pokud stránky otevřete, zjistíte, že poslední příspěvek je přes čtyři roky starý, a projekt je tudíž de facto mrtvý. Kdyby se jej však někdo z jakéhokoli důvodu pokoušel oživit, pravděpodobně k tomu v nejbližší době nebude mít lepší příležitost než návštěvu site specific projektu Čas tuhne uprostřed v Galerii Jozefa Kollára v Banské Štiavnici. Právě zde totiž Ilona Németh a Lucia Tkáčová ukazují, jak může vypadat galerie, pokud se její prostory očistí od nadbytečných předmětů, jež do muzea umění nepatří.

Proč je Štiavnice báňská

Malá vsuvka pro ty, kdo Banskou Štiavnici, malebné městečko uprostřed lesů ve Štiavnických vrších, neznají: jedná se o jedno z nejhezčích míst na Slovensku, zapsané na Seznam světového dědictví UNESCO, které získalo své bohatství a slávu díky těžbě zlata a stříbra. Ta se dnes paradoxně stala Galerii Jozefa Kollára sídlící v historickém domě v centru města osudnou. Hlavní muzejní atrakcí Štiavnice je totiž Slovenské bánské muzeum, které zřizuje ministerstvo životního prostředí. K němu byla připojena i Galerie Jozefa Kollára, jež však na rozdíl od historie hutnictví prezentuje výtvarné umění, a k životnímu prostředí i těžařskému průmyslu má tudíž stejně daleko jako dané ministerstvo ke sbírkám soch středověkých řezbářů či k současnému umění. Nelze se tedy divit případnému nezájmu, se kterým zřizovatel ke galerii přistupuje.

To však nic nemění na tom, že jakákoli výstava v muzeu či galerii – má-li být funkční – musí být instalována do prostředí, které je pro ni vhodné. Pokud jsou jeho součástí panely, podstavce, lišty, ale třeba i závěsy, světla, židle, popisky a další předměty, měly by být navrženy tak, aby co nejlépe sloužily umění či jiným vystaveným artefaktům. Bohužel však výstavnictví a výstavní architektura byl obor dlouhodobě zanedbávaný a podceňovaný a výsledky tohoto podcenění vidíme v mnoha institucích dodnes. Muzea se tak stávají muzei dvojitými: nejenže vystavují své sbírkové předměty, ale navíc jsou sama o sobě prezentací dávných dob, kdy vznikaly jejich expozice.

Galerijní haraburdí. Foto: Galerie Jozefa Kollára

Můžeme to brát s nadhledem jako zajímavý retro příspěvek do dnešního virtuálního světa, pravdou ovšem je, že právě muzejní prostředí se podílí na nešťastné skutečnosti, díky níž bývají výstavní sály regionálních muzeí výtvarného umění až na čestné výjimky prázdné. A pokud přece jenom nějaký návštěvník do galerie zavítá, tvrdí, že se zde necítí dobře, což přispívá k pocitu, že se zde vlastně nudí. Ve skutečnosti nejde jen o nudu jako takovou, ale o to, že je od kýženého zážitku rozptylován věcmi, které do moderního muzea nepatří. To do značné míry platilo i o stálé expozici v Galerii Jozefa Kollára, jež má ve svých sbírkách kolekci výtvarných děl, která vznikala v Banské Štiavnici i v dalších hutnických regionech Slovenska od 13. do 20. století, mezi nimi i cenné řezby z přelomu 15. a 16. století.

Vymetení galerie

K modernizaci výstavních prostor přitom není potřeba pro galerie nedosažitelných finančních prostředků. Často stačí pouze prostor vyčistit. Přesně o to se pokusili v Galerii Jozefa Kollára. Z jejích výstavních sálů zmizely rolety, nefunkční větráky, staré koberce, těžké a nepraktické vitríny. V působivém historickém sklepení, kde se část nepotřebných věcí skladovala, se odhalil krásný, čistý prostor, který dal vyznít audioinstalaci Zorky Wollny Tichý příliv. Místo nepraktických rolet byly do okenních tabulek instalovány speciální zatemňující folie, které jsou vhodné pro prezentaci středověkých sbírek citlivých na světlo. Odstranění koberců odhalilo původní podlahy.

Největším štiavnickým bizárem potom byly

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Výtvarné umění

V tomto okamžiku nejčtenější