Lidé potřebují emoce. Když jim je nenabídnou seriózní politici, odejdou za populisty, varuje expertka
Principem populistických vůdců je vyvolávat a následně pak uspokojovat emoce. Dokud to ostatním politikům nedojde, budou populisté u části veřejnosti vítězit, přestože neříkají pravdu, upozorňuje politoložka Anna P. Durnová. O roli emocí v přijímání toho, co se děje kolem nás, právě vydala knihu.
Vaše kniha začíná příběhem, kdy jako devítiletá žačka pomáháte ve škole přenášet knihy do sklepa a vidíte tam vyrovnané učebnice dějepisu a občanské výuky. Zeptáte se učitelky, proč tam jsou, a ona vám řekne…
… že už neplatí, že už nejsou pravdivé. Pamatuju si to jako dneska, detaily toho sklepa i jak tam ty učebnice byly vyrovnané, pátá třída, šestá třída, všechny vedle sebe. Tak moc to pro mě byl silný moment.
V čem?
Vůbec jsem tomu nerozuměla. Revoluce se stala v půlce školního roku, jedno pololetí bylo v komunismu, a druhé už v demokracii. Přitom nás učila stejná učitelka, měli jsme stejnou třídu a najednou bylo všechno jinak. Tam někde byl prvopočátek mé úvahy, o níž jsem o čtvrt století později napsala knihu – totiž že na příběhu je nejdůležitější, kdo vám ho vypráví.
Protože jedna událost z úst dvou lidí vyzní jinak?
Přesně. Tak nejdřív nás osvobozovali Rusové, pak teda Američané – a jak to bylo doopravdy, kterému příběhu mám věřit?
Tomu v té nové učebnici, ne?
Jenže já třeba neměla učebnici dějepisu až do maturity a o událostech po roce 1945 jsme se neučili, protože se domluvilo, že to bude nejjistější. Devadesátá léta pak neměla žádná pravidla ani hranice, nebyla instituce, na kterou by se dalo spolehnout. Byla to zrychlená doba bez pravidel, kdy třeba v televizi byla nahota za bílého dne i v reklamě na mýdlo. Ani se nedivím, že moje generace nijak zvlášť nevěří státu, protože vyrůstala v tom, že instituce nefungují a pravidla nejsou, nebo se flexibilně mění za pochodu.
Zase jste měli možnosti, jaké generace před vámi ne.
To sice ano, jenže zároveň na nás byl velmi silný tlak, že musíme být lepší než na naši rodiče a musíme mít lepší život než oni. Od rodiny i od učitelů jsme slyšeli, že máme vyjet do zahraničí, protože oni dřív nemohli, že máme dělat kariéru, protože to se dřív taky nemohlo.
V čem vás to poznamenalo?
To je nejlíp vidět na těch, kdo se vývojově nijak nepohnuli a v devadesátkách mentálně zůstali. Tehdy bylo cool nadávat na stát, z čehož spousta lidí doteď nevyrostla, nikdo je nenaučil snažit se něco zlepšit, jak je to běžné ve vyspělých zemích. A taky nás nikdo nenaučil se ozvat. Takže jsme museli být neskutečně produktivní a sebevědomí, ale nesměli o tom mluvit – protože to se přece nenosí, říkat o sobě, že se mi daří a že jsem v něčem dobrá.
U žen ještě méně než u mužů?
U žen je to ještě o něco zvláštnější, žena má sedět v rohu, nic neříkat, ale všichni mají vědět, že je inteligentní. Já tehdy odjela v šestnácti studovat do Rakouska a bylo to pro mě poprvé, co jsem se začala ve školském systému dozvídat, že něco umím. Že jsem chytrá. Že bych
