Za čtvrt roku v cizině s batoletem jsme utratili stejně, jako kdybychom zůstali v Česku, říká Lucie
V zahraničí ještě nebyla levná data, tak jsem závisela hlavně na tom, zda zastavíme u nějaké internetové kavárny, popisuje novinářka Lucie Römer z Kutné Hory svoji tříměsíční cestu s manželem a ročním synem po Balkáně. Její příběh je součástí seriálu, v němž popisujeme, jak čeští rodiče zvládají skloubit péči o malé děti a kariéru.
Lucie se Simonem cestovali vždy. Dlouhodobě plánovali, že jednou chtějí vyrazit na opravdu dlouhou cestu. Příležitost se jim na to naskytla v době, kdy mnoho jiných naopak své cestovatelské plány odkládá na neurčito – když se jim narodil syn. Jenže právě v té době mohl Simon nastoupit na rodičovskou dovolenou a Lucie průběžně psát texty pro redakci svého domovského týdeníku.
Protože rodina cestovala dodávkou a v první půlce dovolené byla ještě zima, většinu času trávili všichni v jedné malé místnosti. „Když někdo z nás dostal ponorku, pomáhalo, když na chvíli zmizel. Já jsem ale ten čas většinou využila na psaní,“ dodává čtyřiatřicetiletá Lucie. Na cestě tak na sebe měla ještě méně času než během klasické rodičovské dovolené v Česku.
Dohromady napsala z ciziny čtyři články, například o albánském městě Berat nebo o válečných památnících v Bosně a Hercegovině. Práce ji bavila, a když se naskytlo zajímavé téma, přišlo jí škoda ho nevyužít. Finančně ale pro ni práce během cesty příliš výhodná nebyla. Na tuto dobu totiž na rodičovskou dovolenou nastoupil její muž, takže zároveň musela jako osoba samostatně výdělečně činná platit nemalé zálohy.
V rámci tříměsíční dovolené procestovala Lucie se svým partnerem a ročním synem Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Srbsko, Makedonii, Albánii, Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko. Zhruba v půli cesty k nim do dodávky navíc přibylo štěně, které se s nimi vrátilo i domů. O cestě následně napsala knihu Balkán, bejby!, kterou letos vydalo nakladatelství Albatros.
Protože si otec mohl kvůli pracovním povinnostem vybrat tuto dovolenou jen v určitou dobu, vyrazila rodina do zahraničí už začátkem března. „Tak jsme chtěli kvůli dítěti někam, kde bude co nejtepleji,“ vysvětluje Lucie, proč si vybrali právě Balkán. Zvažovali ještě Španělsko nebo Portugalsko, nakonec ale rozhodly nižší ceny jihovýchodní Evropy.
Nedostatek vody a strach z hadů
Lucie na syna během cesty musela dávat mnohem větší pozor. „Na jihu byla spousta hadů, narazila jsem asi na čtyři. Bála jsem se, když si syn hrál někde v listí.“ Stejně tak měla strach, že se něco stane ve chvíli, kdy nebude dostatečně blízko nemocnice. „Při každém zakašlání jsme tedy mnohem více pozorovali, jestli se něco neděje, zatímco doma bych to většinou nechala být,“ připouští Lucie.
Obtížnější to bylo také s hygienou. „Obvykle jsme spali mimo kempy a většina jich byla takto brzy z jara stejně zavřená, horské prameny začaly až v Bosně. Shánět vodu, abychom mohli syna vykoupat, byl tedy zpočátku docela problém,“ říká Lucie. Voda ještě nebyla ani v kohoutcích na benzinových pumpách, takže ji nejčastěji získávali v myčkách aut nebo od místních.
Za hlavní přednost dlouhodobého cestování naopak považuje, že rodina byla pohromadě. „Syn by jinak asi neměl tu možnost mít u sebe tři měsíce nonstop oba rodiče. S mužem mají dodnes skvělý vztah,“ tvrdí Lucie. Zároveň bylo na cestě mnohem snazší syna zabavit, protože měl neustále nové podněty. „Reagoval na věci, kterých si my už nevšímáme. Že na jihu byly větší šišky, nebo na bezzubé babičky v šátcích, které do něj z legrace šťouchaly holí.“
Podobnou cestu podle ní zvládne každá rodina, která
