Deník N

Höschl o spolupráci s StB: Asi jsem jim říkal víc, než jsem musel

Cyril Höschl. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Cyril Höschl. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Psychiatr Cyril Höschl v rozhovoru pro Deník N poprvé promluvil o své spolupráci s komunistickou Státní bezpečností v 80. letech. Občas tvrdí, že si konkrétní věc nepamatuje, jeho základní argument ale zní, že jako psychiatr pomáhal disidentům. S estébáky se prý scházel proto, aby neohrozil ty, kterým zařídil modrou knížku, invalidní důchod či hospitalizaci. Höschl, který za totality mohl cestovat na Západ, vázací akt nikdy nepodepsal. Pět let byl ale „kandidátem tajné spolupráce“ s krycím jménem Vrba a StB si jeho informace pochvalovala.

V Knihovně Václava Havla jste měl 17. listopadu diskutovat s Janem Švejnarem a Bohumilem Pečinkou o tom, jak jsme se za třicet let od převratu vyrovnali s dědictvím předchozího režimu. Jak tedy?

Než začneme, chtěl jsem se s vámi domluvit, že co si dnes řekneme, pustíme až teprve poté, co se na tom domluvíme.

To určitě ne.

Já tohle téma (spolupráci s StB, pozn. red.) nechci do veřejného prostoru pustit jako první.

Ono už ve veřejném prostoru je.

No, řádí to na Facebooku u paní Le Fay. Ale zatím se nedostalo do žádných médií. Tak já nevím, jestli my máme být první, kdo to tam pustí.

Publicistka, spisovatelka a režisérka Monika Le Fay zveřejnila na svých stránkách rozhovor s historikem Miroslavem Vodrážkou, který o Höschlově spolupráci se Státní bezpečností hovořil. Ve čtvrtek zveřejnil článek o Höschlových kontaktech s StB i server Aktuálně.cz Psychiatr se sice s důstojníkem StB od října 1984 opakovaně scházel a dával mu informace o některých disidentech, závazek o spolupráci ale v prosinci 1985 odmítl podepsat. Poté se s operačním pracovníkem sešel až 1. června 1989, o pět dní později byl jeho spis uložen do archivu z důvodu „malých zpravodajských možností“ s tím, že „jeho vytěžování je dle potřeb i nadále možné“.

Chcete čekat, až z toho někdo sepíše kauzu, a teprve pak se k tomu chcete vyjadřovat?

No… Co myslíte vy?

Jestli si myslíte, že uděláme rozhovor a zveřejním ho, až když řeknete, tak to ne.

Ne? Dobře. Tak na co jste se to ptala?

Neschopenky a modré knížky

Jak jsme se za těch třicet let vyrovnali s dědictvím předchozího režimu?

Neudělala se ani tlustá čára, ani se nevyřídily nevyřízené účty, komunisté jsou u moci a mají desetiprocentní podporu. Dosud se tedy zdálo, že jsme se s tím nevyrovnali. Ale pod vlivem toho, co se teď děje, se tento můj názor pomalu začíná měnit. Například obrovská manifestace na Letné znamená takové vzedmutí původního ostrého vědomí… Ukazuje to, že i po tak dlouhé době, jako je třicet let, se může atmosféra poměrně zásadně změnit. A že vyrovnání nespočívá jenom v nějakých legislativních změnách a vykázání komunistické strany z veřejného prostoru a politického boje, ale že může proběhnout spontánně na emoční úrovni, kdy se převládající celospolečenský étos úplně změní. A zdá se, že se to teď začíná dít. I když nevíme, jaký bude výsledek.

Já se to samozřejmě snažím směřovat k vám a ke zprávám o vaší spolupráci s StB. Zároveň jsem se dozvěděla, že Knihovna Václava Havla, o níž jsem mluvila na začátku, byla upozorněna, že není vhodné vás na debatu vzhledem k podezření na spolupráci zvát. Jak se tedy s minulostí vyrovnáváte vy?

To je trošku obsáhlejší story, která začíná někde v polovině sedmdesátých let tím, že jsem nastoupil na psychiatrii. Byl jsem naštěstí v instituci a na oddělení, kde jsme začali vyrábět všechny možné ne úplně bezpečné podpory různým odpůrcům režimu. Například jsem psal neschopenky, hospitalizace, aby se vyhnuli vazbě, modré knížky nebo invalidní důchody, když neměli peníze. Tuhle činnost jsem pěstoval poměrně rutinně a celou dobu jsem se bál, kdy to praskne nebo kdy to někdo vynese. Takže když si mě poprvé estébáci počátkem nebo asi v polovině osmdesátých let pozvali,

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější