Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

BIS v kauze ruského ovlivňování voleb ukázala na Bystroně z německé AfD.

Plakala tak, že jí slzy tekly proudem. Mezi hroby hledali odpověď, kam až vede nenávist

Vlevo Josefína z Prahy, vpravo Slavomír z Tisovce. Jsme na Ovčaře, místě, kde před 28 lety postříleli 200 lidí z dobytého Vukovaru. Foto: Magdalena Slezáková, Deník N
Vlevo Josefína z Prahy, vpravo Slavomír z Tisovce. Jsme na Ovčaře, místě, kde před 28 lety postříleli 200 lidí z dobytého Vukovaru. Foto: Magdalena Slezáková, Deník N

Reportérka Deníku N doprovázela 21 českých a slovenských středoškoláků, kteří týden putovali po stopách války v Bosně a Chorvatsku. Na místech paměti, mezi hroby a ve vzpomínkách přeživších hledali odpověď na otázku, kam vede nenávist a posedlost národem. Našli ji, ale bolela. Stejně jako zjištění, jak moc se člověk mýlí, když sám sebe ujišťuje: U nás by se to přece stát nemohlo.

Stojíme uprostřed kukuřičného pole. Vlní se všude kolem jako nazlátlé moře, usychající stvoly šustí v chladném větru. Na obzoru nic než sloupy elektrického vedení, dráty mezi nimi protínají oblohu. A pár desítek metrů od nás opuštěný buldozer. Je říjen, mělo by už být po sklizni. Jenže tohle není obyčejné pole.

Je nás tu asi čtyřicet a spadané listí nám křupe pod nohama, když se vydáváme k lesklému černému památníku. Působí v tom kukuřičném poli trochu nepatřičně, stejně jako hořící svíčky, které ho obklopují. A zvláštní je i desítky metrů dlouhý úzký chodníček, který ho kolem dokola obepíná. Jít po něm někdo, kdo si potrpí na rovnoběžníky, nejspíš vyletí z kůže. Nás jeho nepravidelný tvar netrápí. Děsí nás jeho délka.

Chodníček kopíruje okraje hromadného hrobu, který přesně na tomto místě vyhloubili ozbrojenci ze srbských paravojenských jednotek. Buldozer, co stojí opodál, tu není náhodou – právě ten muži s kalašnikovy použili, aby vykopali jámu a pak v ní hlínou zakryli své oběti. Nedaleko rokle a blízko kukuřice. Tam, kde se zakopávala uhynulá prasata z farmy Ovčara.

Krev je mé světlo i má tma

Za druhé světové války žil v Jugoslávii mladý básník jménem Ivan Goran Kovačić. Přesněji řečeno v zemi, která bývala Jugoslávií a zase jí bude, ale v tom krátkém období mezi lety 1941 a 1945 představovala spíš rozervané peklo. Nacistická a fašistická okupace. Četnici, domobranci a partyzáni, kolaboranti a mstitelé. Ustašovci a jejich Nezávislý stát Chorvatsko s tak surovými metodami, že podle pramenů konsternovaly i pověřence třetí říše.

Chorvatovi Kovačićovi bylo 29 let, když se rozhodl, že pod ustašovci dál žít nehodlá, a „odešel do hor“ – dal se k Titovým partyzánům. Sotva rok nato, v srpnu 1943, ho u bosenské Foči usmrtili četnici. Ještě předtím však Kovačić napsal svoje vrcholné dílo, které má pevné místo v chorvatském literárním kánonu a mělo by i v evropském, být známější. Napsal Jámu.

„Krev je mé světlo i má tma,“ stojí v prvním verši. Další vás strhnou na okraj vyhloubené jámy, kterou bezejmenní vojáci mění v hromadný hrob. Vypravěč a oběť v jednom popisuje, jak kolem sebe bodají nožem, jak mu tím nožem vyrvou oči z hlavy, jak do jámy svrhávají člověka za člověkem a on sám, oslepený a na prahu smrti, uvnitř hrobu plného těl bojuje o přežití.

Jsou to verše prosycené hrůzou. A nemilosrdně sugestivní. Dodnes si pamatuji, jak jsem je kdysi četla poprvé. A jak jsem pak tu útlou knížečku zaklapla rozklepanýma rukama, strach i v konečcích prstů. Právě jsem se vyškrábala z hrobu; to umí dobrá literatura.

U skutečných masových hrobů jsem se od té doby ocitla

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Balkán

Reportáž

Kontext N, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější