Deník N

Vypusťte sochy do ulic, vezměte je na pláž! České umění ve veřejném prostoru se vrací ve velkém stylu, ale u protinožců

Vrak růžového tanku od Davida Černého. Foto: Henri Fanti
Vrak růžového tanku od Davida Černého. Foto: Henri Fanti

Letošní největší výstava soch v exteriéru Sculpture by the Sea pořádaná v australském Sydney se na počest výročí sametové revoluce nesla ve znamení Čechů a Slováků.

Sochy byly vždy nedílnou součástí veřejných prostranství a práce pro širší komunitu spoluobčanů nejvyšší metou každého sochaře. Po druhé světové válce se v řadě zemí prosadila podpora umění ve veřejném prostoru na principu určitého procenta z rozpočtu veřejných zakázek na stavbu. V polovině 60. let dorazila i do socialistického Československa, kde jiné než veřejné stavby téměř neexistovaly. A jak už tomu u nás bývá, systém se nastavil ještě o něco velkoryseji než v zahraničí. Díky tomu zde po dlouhých pětadvacet let vznikalo více veřejného umění než kdykoliv předtím či potom v jakékoli jiné zemi na světě. Závěr šedesátých let byl u nás v oblasti monumentální plastiky spojen ještě s dalšími zajímavými fenomény, jako byla sympozia, po nichž zůstávaly sochařské parky (Hořice 1966–1969, Ostrava 1967 a 1969), nebo výstavy soch pod širým nebem. Většinou se konaly v městských parcích, jako dva ročníky Olomoucké bilance na tamním výstavišti Flora, legendární Socha a město však v roce 1969 probíhala přímo v centru Liberce. Tento druhý způsob byl mnohem náročnější na organizaci, zároveň však také aktuálnější a progresivnější.

Zapojení soch do městského organismu, doslova přímo mezi spěchající lidi, přineslo zcela jiný kontakt s uměním než ve výstavních síních nebo v parcích, kde je vždy tak trochu stranou reálného života. Sochy si najednou doslova říkaly o to, aby k nim diváci zaujali nějaké stanovisko, a libereckou výstavu dnes vnímáme jako jeden z důležitých projevů demokratizace, kterou přineslo pražské jaro.

Díky sametové revoluci se sice vrátila sympozia, která musela skončit s nástupem normalizace, zato podpora umění ve veřejném prostoru byla ze dne na den zrušena jako přežitek socialismu. V devadesátých letech poklesla umělecká produkce v této oblasti téměř na nulu, později po finanční stabilizaci měst, vysokých škol i soukromé sféry se přeci jen do jisté míry rozběhla. Převažují mezi nimi pomníky a pamětní desky, které však už dnes sochaři řeší neotřelými způsoby a veřejnost je zpravidla akceptuje.

Cesta nápadu z Klatov do Austrálie

Absence veřejných zakázek negativně ovlivnila několik generací sochařů, kteří po absolutoriu nenašli uplatnění. Tato skutečnost spolu s postupným doceňováním produkce, která tu vznikala před rokem 1989, vyústila ve stále silnější volání po opětovném zavedení nějaké formy podpory. První vlaštovkou bylo asi před čtyřmi lety hlavní město Praha, zde nastavený systém se však ukazuje jako nefunkční. Nyní je konečně v připomínkovém řízení návrh zákona nastaveného na jedno procento z rozpočtu pro nadlimitní veřejné zakázky nad šest milionů.

Lubomír Mikle: O.U.T. Foto: Noel McLaughlin.

Zhruba před dvaceti lety se s několika ročníky pražské přehlídky Sculpture Grande také znovu objevily výstavy soch přímo v městském prostoru. Většinou jde o každoročně se opakující akce, jejichž počet neustále roste, takže dnes už lze hovořit o fenoménu, na který musel narazit doslova každý. Některé z nich, jako českobudějovické Umění ve městě nebo Sculpture Line, která se z Prahy rozšířila do dalších měst, mají tradičnější povahu výstav sochařských objektů, jiné jako pražský festival m3, ostravská Kukačka nebo Brno Art Open mnohem více korespondují s aktuálním vývojem umění a zahrnují i práce ryze konceptuální povahy.

Dnes tak lze konstatovat,

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Výtvarné umění

V tomto okamžiku nejčtenější