Deník N

Ekonomický obr, politický trpaslík. Evropské unii ujíždí vlak, její rivalové jí z něj spokojeně mávají

Žádný evropský stát nemá v 21. století šanci samostatně prosadit na mezinárodním poli svou vůli, zájmy ani hodnoty. Tuto šanci má jen Evropa jakožto jeden celek zahrnující půl miliardy občanů, který tvoří pětinu světového HDP. Ekonomická síla ale nestačí, je třeba k ní přidat sílu politickou a vojenskou. Foto: Adobe Stock
Žádný evropský stát nemá v 21. století šanci samostatně prosadit na mezinárodním poli svou vůli, zájmy ani hodnoty. Tuto šanci má jen Evropa jakožto jeden celek zahrnující půl miliardy občanů, který tvoří pětinu světového HDP. Ekonomická síla ale nestačí, je třeba k ní přidat sílu politickou a vojenskou. Foto: Adobe Stock

Komentář Lukáše Hendrycha: Politici na starém kontinentu rádi mluví o tom, že Evropská unie by na globální úrovni měla být aktivnějším a silnějším hráčem. Zatím pro to ale skoro nic neudělali. A čas se neúprosně krátí.

Posílení Unie na mezinárodní scéně je i jednou z priorit nové Evropské komise pod vedením Ursuly von der Leyenové. Podobně ale hovoří i mnozí národní politici včetně českého premiéra Andreje Babiše. Ten opakovaně tvrdí, že Unie by měla být v mezinárodních vztazích a v reakcích na mezinárodní problémy silnější, rozhodnější a jednotnější.

Jak ale ve svém nedávném komentáři pro Deník N poznamenal Michael Romancov, v dnešní Unii není nikdo, kdo by se ujal role lídra a chopil se kormidla při určování směru v zahraniční a vojensko-bezpečnostní politice. Výjimkou je pouze francouzský prezident Emmanuel Macron, jenž navrhl výrazné reformy nejen v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky už v roce 2017 ve svém projevu na pařížské Sorbonně. Jeho návrhy na unijní reformy jsou však od té doby ostatními – zejména pak východními – členskými státy úspěšně ignorovány či shazovány ze stolu.

Pohřbít jakoukoli iniciativu v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU je totiž více než snadné. Důvodem je, že rozhodnutí v této oblasti musí být na úrovni členských států přijato jednomyslně. Každý stát má tedy právo veta a téměř nikdo se tohoto práva nehodlá vzdát. Důsledkem je, že unie žádnou společnou zahraniční a bezpečnostní politiku de facto nemá a nikdy ji ani neměla. Nyní jsme se ale dostali do bodu, kdy je třeba začít vážně diskutovat o tom, proč je nutné tento stav co nejrychleji změnit a společnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku konečně vytvořit.

Výčet příkladů, kdy se naplno projevila neschopnost táhnout v zahraniční politice za jeden provaz, je dlouhý. Ať už jde o rozpory ohledně

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější