O zfetované madoně, beznaději v blátě a toluenu za osm eur. Jak žijí tisíce lidí z ghetta, kteří nikoho nezajímají
V Trebišově, malém okresním městě na východě Slovenska, je druhé největší romské ghetto v zemi. V otřesných podmínkách tu živoří přes šest tisíc lidí, polovina z nich jsou děti. Žijí v polorozpadlých chatrčích, bytech bez oken a dveří, většina bez vody a kanalizace. Je tu prakticky stoprocentní nezaměstnanost a chudoba jako nikde jinde. Radnice sem doporučuje vstup jen na vlastní nebezpečí.
Uprostřed ulice stojí tak dvacetiletý chlapec v černé mikině a teplácích. V ruce drží pytlík od chipsů. Co chvíli ho otevře, ponoří do něj hlavu a nadechne se. Má v něm toluen, který si dolévá z plastové flašky. Ulice je plná lidí, jsou jich tu stovky, procházejí kolem něj, občas ho někdo pozdraví. On to ale moc nevnímá. Chvíli se motá u domů, vyhne se projíždějící otlučené felicii, projde kolem hloučku stejně starých vrstevníků, kteří hrají u zdi voko o pár eur, a pak zmizí někam pryč.
Nikoho nezajímá, že tu veřejně za bílého dne fetuje. Každý má svých starostí dost, myslí jen na to, jak přežít každý další den, jak přežít zimu, hlad a nemoci.
V Trebišově je po legendárním košickém Luníku druhé největší romské ghetto na Slovensku. A je tu taková beznaděj, extrémní chudoba, bída a zoufalství, že se chcete jen schoulit do klubíčka a plakat.
„Bydlí nás tu pět. Nedávno moje dcera zemřela na tuberkulózu a její muž na otravu alkoholem,“ říká Emília Zajacová, když stojí uprostřed svého „bytu“.
Ze stropu
