Bez vědomí zcela vědomě ukazuje agenty tajné policie jako lidi z masa a kostí
Česká pobočka HBO nyní vysílá svou originální minisérii Bez vědomí, která se odehrává těsně před pádem minulého režimu a přináší vhled do fungování tehdejších tajných služeb několika států operujících v zatuchlé, šedivé Praze. Jedná se o další výrazný posun v tom, jak jsou zobrazováni disidenti a estébáci v české audiovizuální tvorbě.
Tou doslova klíčovou scénou, která se nám navždy vryla do paměti a ustanovila to, jak chápeme úlohu a chování StB, je scéna s klíči v Koljovi (1996), kterými si točí v ruce a pak jimi hodí na stůl estébák v podání nádherně slizkého Miroslava Táborského. Hlavní hrdina, hudebník František Louka, jehož hraje interesantně prošedivělý Zdeněk Svěrák, si k výslechu na nechvalně proslulé adrese v Bartolomějské ulici vezme s sebou malého ruského chlapce, o nějž se dočasně stará. Scénu tak vidíme minimálně ze dvou perspektiv – lehce stárnoucího ironika, který dokázal zůstat vnitřně slušný, ale nikdy nebyl politicky angažovaný proti režimu, a potom pohledem asi pětiletého kluka, který nerozumí dobře česky. Táborského postava se jmenuje Novotný a je to onen „zlý policajt“, který okamžitě přechází k tykání „milej zlatej“. Předchozí kolega se jménem Pokorný (René Přibil) je onen laskavý, bodrý, usměvavý, „hodný“. S Loukou se náhle zachází jako s dítětem a jako by s sebou neměl dítě.
Nedojde na fyzické násilí, mučení, vydírání přes příbuzné a partner(k)y, i pohrůžka vyhazovem se poněkud komicky mine účinkem, protože Louka už vyhazov z filharmonie zažil a nyní hraje na pohřbech. Na divácích přesto ulpí pocit ohrožení, dělá se nám úzko, až fyzicky zle. Ve zkratce se tu vystihne hra dvou koček s jednou myší. Pokorný a Novotný jsou prakticky spíš anonymní jména, nejsou to lidé, ale jen dva principy vedení výslechu. Film ovšem velmi rychle nechá Louku přesunout se do přírody (jak jinak, Louka v lukách, neboť celé jeho jméno symbolizuje něco hezkého českého), zašít se na chvíli u kamaráda na maloměstě, a pak přichází 17. listopad. S vědomím, že jim „odboj“ dlouho nevydržel, ale bolavý vřed totality konečně prasknul, se Louka s Koljou účastní i demonstrací a v davu pak vidí oba estébáky zvonit klíči. Víceméně tentýž objekt se promění ze symbolu strachu v symbol naděje a zároveň oportunismu. V úlevě zůstává kapka hořkosti, ale ne velká. Kolja otce a syna Svěrákových přesně vykolíkovává terén, v němž se pak odehrává společenské povědomí o StB. Je to nepříjemná, šedivá instituce, nevyjasněná hrozba ztráty i toho malého kousku pohodlí, které nám ještě zbylo, ale zároveň tato hrozba netrvá dlouho.
Než přišla jakákoli další česká výrazná reflexe totalitní tajné služby, objevil se