Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Bez vědomí zcela vědomě ukazuje agenty tajné policie jako lidi z masa a kostí

Martin Hofmann v Bez vědomí. Foto: HBO Europe
Martin Hofmann v Bez vědomí. Foto: HBO Europe

Česká pobočka HBO nyní vysílá svou originální minisérii Bez vědomí, která se odehrává těsně před pádem minulého režimu a přináší vhled do fungování tehdejších tajných služeb několika států operujících v zatuchlé, šedivé Praze. Jedná se o další výrazný posun v tom, jak jsou zobrazováni disidenti a estébáci v české audiovizuální tvorbě.

Tou doslova klíčovou scénou, která se nám navždy vryla do paměti a ustanovila to, jak chápeme úlohu a chování StB, je scéna s klíči v Koljovi (1996), kterými si točí v ruce a pak jimi hodí na stůl estébák v podání nádherně slizkého Miroslava Táborského. Hlavní hrdina, hudebník František Louka, jehož hraje interesantně prošedivělý Zdeněk Svěrák, si k výslechu na nechvalně proslulé adrese v Bartolomějské ulici vezme s sebou malého ruského chlapce, o nějž se dočasně stará. Scénu tak vidíme minimálně ze dvou perspektiv – lehce stárnoucího ironika, který dokázal zůstat vnitřně slušný, ale nikdy nebyl politicky angažovaný proti režimu, a potom pohledem asi pětiletého kluka, který nerozumí dobře česky. Táborského postava se jmenuje Novotný a je to onen „zlý policajt“, který okamžitě přechází k tykání „milej zlatej“. Předchozí kolega se jménem Pokorný (René Přibil) je onen laskavý, bodrý, usměvavý, „hodný“. S Loukou se náhle zachází jako s dítětem a jako by s sebou neměl dítě.

Nedojde na fyzické násilí, mučení, vydírání přes příbuzné a partner(k)y, i pohrůžka vyhazovem se poněkud komicky mine účinkem, protože Louka už vyhazov z filharmonie zažil a nyní hraje na pohřbech. Na divácích přesto ulpí pocit ohrožení, dělá se nám úzko, až fyzicky zle. Ve zkratce se tu vystihne hra dvou koček s jednou myší. Pokorný a Novotný jsou prakticky spíš anonymní jména, nejsou to lidé, ale jen dva principy vedení výslechu. Film ovšem velmi rychle nechá Louku přesunout se do přírody (jak jinak, Louka v lukách, neboť celé jeho jméno symbolizuje něco hezkého českého), zašít se na chvíli u kamaráda na maloměstě, a pak přichází 17. listopad. S vědomím, že jim „odboj“ dlouho nevydržel, ale bolavý vřed totality konečně prasknul, se Louka s Koljou účastní i demonstrací a v davu pak vidí oba estébáky zvonit klíči. Víceméně tentýž objekt se promění ze symbolu strachu v symbol naděje a zároveň oportunismu. V úlevě zůstává kapka hořkosti, ale ne velká. Kolja otce a syna Svěrákových přesně vykolíkovává terén, v němž se pak odehrává společenské povědomí o StB. Je to nepříjemná, šedivá instituce, nevyjasněná hrozba ztráty i toho malého kousku pohodlí, které nám ještě zbylo, ale zároveň tato hrozba netrvá dlouho.

Než přišla jakákoli další česká výrazná reflexe totalitní tajné služby, objevil se

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější