Deník N

Honzík býval depresivní a křehký, stala se z něj silná a extrovertní Emma, říká matka transgender dítěte

Kateřina Jonášová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Kateřina Jonášová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Téma transgender ji „pronásledovalo“ od dětství, sama prošla krizí identity, i když ženskost v ní zvítězila. Dramaturgyně Kateřina Jonášová dramatizovala pro Divadlo Na Fidlovačce slavný román Dánská dívka o ženě v mužském těle. Téma navýsost osobní. Její syn Honzík je dnes šestnáctiletou Emmou a těší se na operaci.

Pro Divadlo Na Fidlovačce jste dramatizovala Dánskou dívku podle stejnojmenné knihy Davida Ebershoffa s transgender hlavním hrdinou Einarem, respektive hrdinkou Lili. Napsal ji podle skutečného příběhu dánského malíře, který se nejspíš jako první na světě proměnil v ženu pomocí chirurgie. Netajíte, že se v tom tématu odráží i váš osobní příběh. Jaký nejsilnější moment je v té hře pro vás osobně?

„Byla jsem sama. Už jsem ani neznala své jméno, protože mě nikdo dlouho neoslovil… A pak jsem zemřela. Ve chvíli, kdy mě pohladila hedvábná křídla smrti, jsem to pochopila. Byla jsem anděl, anděl žijící jinde, než by měl.“

To si napsala moje Emma, když jí bylo deset. Pro všechny okolo byla Honzík. „A ty, kdo tohle posloucháš, musíš hledat sám sebe. Jednou se najdeš jako já.“

Uf. Je z toho cítit deprese… možná až sebevražedné sklony. Kdy jste tenhle deníkový zápis četla? Tehdy, nebo až zpětně?

Do rukou se mi dostal před dvěma lety, tehdy jsem o tom nevěděla… Její deprese musela být tehdy hluboká, myslím, že sebevražedné sklony neměla, ale není to u transgender dospívajících dětí vyloučené. I strach, že mé dítě nepřežije pubertu, nás vedl k tomu snažit se jí, tehdy jemu, pomoci.

Prý nebylo snadné získat svolení autora k dramatizaci.

Vleklo se to. Dlouho jsem zkoušela získat práva přes agentury, ale nedařilo se nám. Pak jsem si jednoho dne sedla a napsala jsem mu e-mail. Poměrně osobní. Napsala jsem mu o své dceři a o tom, jak je pro mě to téma dlouhodobě důležité… Odpověděl za pár minut a svolení mi dal. Pak jsem knihu dramatizovala. Většina slov v té hře je mých. Kromě těch, co napsala moje dcera.

Jaký máte z celého divadelního procesu pocit?

Krásnej. Ne proto, že je to světová premiéra. Ne proto, že jsem dramatizovala takové dílo, ale z toho obrovského kusu energie, který do toho všichni z týmu dali. Mám obrovskou radost, jak soustředěně, s pokorou a nadšením do toho všichni šli, a to včetně techniků, potetovaných kluků, kteří se v životě s transčlověkem nesetkali. A včetně uvaděček.

Když se oblíkne do šatů, rozsvítí se mu oči

Kdy jste si začala říkat, že je s vaším dítětem, Honzíkem, něco „jinak“?

Že je naše dítě trochu „jiné“, jsme věděli od začátku. Vychovávali jsme ho jako normálního chlapečka na vesnici za Prahou, měl standardní rané dětství, chovali jsme se k němu jako ke klukovi.

Pokud byl v rodině, všechno bylo v pořádku, byl veselý a v pohodě, ale ve školce i jinde mezi lidmi bylo znát, že se trápí. Nedokázal

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější