Deník N

I v sebedestrukci je nová příležitost, říká Mark Lanegan, muž, který slyšel řvát stromy

Mark Lanegan. Foto: D Smack U
Mark Lanegan. Foto: D Smack U

Letošní rok byl pro Lanegana hektický, a zdaleka ne jen díky tradičnímu přívalu koncertů anebo vydání aktuální desky. České publikum si ho může poslechnout 20. listopadu v Lucerna Music Baru.

Zpěvák Mark Lanegan patří k inventáři grunge. Ještě předtím, než se frontman Nirvany Kurt Cobain stal globální celebritou, Lanegan s ním pekl nikdy nedokončené, a tudíž i nevydané společné album. Později měl naskočit do superprojektu Mad Season členů Pearl Jam a Alice in Chains.

V obou případech hudebník upřednostnil setrvání v domovské kapele Screaming Trees, která se zásadním způsobem podílela na formování typického zvuku a estetiky hnutí, respektive upřednostnil sólovou kariéru. Na jeho deskách – pokaždé v jiné konstelaci – najdete střet zázemí v syrové kytarové hudbě a písničkáře-solitéra s hlasem, upomínajícím mix Leonarda Cohena a Toma Waitse. Říjnové album Somebody’s Knocking odkrývá fascinaci spojením elektronické a kytarové hudby nové vlny poloviny osmdesátých let a i tentokráte šla značná část materiálu na „vrub“ hostujícím autorům. Představit novinku přijede Lanegan 20. listopadu do pražského Lucerna Music Baru.

 

Jaké to je rozloučit se po patnácti letech s manažerem?

Život je změna. Za prvních deset let v hudebním byznysu jsem (s)potřeboval v průměru tři manažery ročně. Toho dalšího jsem si dokázal udržet patnáct let, což je zhruba stejně, jako trvá můj nejdelší milostný vztah. Mám i nového agenta, který se stará o moje koncerty v Evropě, s jeho předchůdcem jsme „byli spolu“ dokonce sedmnáct let… Ale je to byznys a stejně jako v životě ani v něm to nejde beze změn. I když je mi můj někdejší manažer pořád lidsky blízký, už jsem s ním nemohl dál spolupracovat, protože by mě to přivedlo na mizinu.

Předpokládám, že jedním z důvodů, proč jste se rozhodl spolupráci rozvázat, bylo nešťastné načasování amerického turné. Deska, k jejíž propagaci mělo sloužit, vyšla až půl roku po jeho skončení, a proto jste z ní hrál jen jedinou skladbu. Tu, po níž dostalo název Stitch It Up.

Celé turné stálo a padalo s tím, že album vyjde v květnu. Tak tomu opravdu původně mělo být, jenže můj tehdejší evropský agent se po dohodě s firmou rozhodl její vydání o pět měsíců pozdržet. Nicméně turné už bylo zařízené, oznámené… Nebyla to ideální situace, ale rozhodl jsem se jej přesto odehrát a až pak řešit všechno ostatní.

Pohled na váš koncertní kalendář vypovídá o vaší rozdílné popularitě v Americe a v Evropě. Zatímco americká turné málokdy přesáhnou dva týdny, evropská trvají třeba i dva měsíce. Čím si ten rozdíl vysvětlujete?

Opravdu si netroufám říct. Nemám ani křišťálovou kouli, ani jiný nástroj, který by mi usnadňoval číst lidem myšlenky. Jsem extrémně šťastný, že někde na světě jsou stále místa, kde o mě lidé stojí a díky jejich přízni se můžu živit tím, co mě baví. V Evropě můžu bez obav hrát i ve městech, jimž se většina turné vyhýbá, a stejně tam na mě přijde dost lidí. Vnímáte mě jako zpěváka, který je s to psát nové věci, které jsou relevantní, jako někoho, kdo má pořád co říct a není jen otravný „oldies“ artikl. V Anglii a v dalších evropských zemích se moje desky pravidelně umísťují v žebříčcích a já nemusím přemýšlet, jestli je pro publikum důležité, že jsem zpíval ve Screaming Trees a Queens of the Stone Age, nebo jestli to vůbec ví.

Zkrátka: srdce mi to neláme. V první řadě chci dál psát hudbu a jsem vděčný, že to můžu dělat už tolik let. A to je pro mě důležitější, než abych se trápil, proč si jinde moji desku někdo nekoupí.

Jak obtížné je udržet se s přibývajícím věkem na tak dlouhých turné ve formě?

Paradoxně je to pro mě

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Hudba

V tomto okamžiku nejčtenější