Ritter, Dene, Voss? Sólo pro Stivínovou, Juřičkovou a Rašilova!

Když bylo v polovině 90. let v Divadle Na zábradlí u nás vůbec poprvé inscenováno Bernhardovo drama Ritter, Dene, Voss, mělo to pro moderní vývoj českého jevištního umění téměř iniciační význam. Nynější šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar se rozhodl vrátit po letech stěžejní dílo vyhlášeného rakouského skandalisty a negativisty do tuzemského kontextu, aby se na něj podíval dnešníma očima, se skoro rouhačskou hravostí a zároveň i velmi sžíravou ironií. Hra je uváděna ve Stavovském divadle s alternativním názvem Oběd u Wittgensteina, pod nímž ji znají třeba diváci ve Francii.

V dramatické tvorbě slavného rakouského spisovatele Thomase Bernharda (1931–1989) se obsesivně opakují stejná závažná témata. Vykloubené rodinné vztahy jdou ruku v ruce s otázkami svobody lidského konání, omezených možností verbální komunikace, smyslu umění a traumat minulosti, jak osobních, tak společenských, se zvláštním zaostřením na rakouská rezidua fašistické éry. V Ritter, Dene, Voss se v prvním plánu řeší sourozenecké vztahy dvou sester hereček a jejich bratra filozofa pobývajícího v psychiatrickém ústavu a jen sporadicky se vracejícího na návštěvu domů. Svou dnes již legendární hru napsal Thomas Bernhard pro tři konkrétní herce vídeňského Burgtheatru: Ilse Ritterovou, Kirsten Deneovou a Gerta Vosse a podle jejich příjmení ji také pojmenoval. Děj je volně inspirován osudy vážené rakouské rodiny Wittgensteinových, především význačného filozofa dvacátého století Ludwiga Wittgensteina. Od premiéry v roce 1985 se drama dočkalo mnoha uvedení na prestižních evropských jevištích.

Špinarovo pojetí na diváka útočí pěkně zostra, úderným scénografickým minimalismem, extrémní hereckou nadsázkou i soustavnou přítomností bubeníka provázejícího hereckou akci delikátními a jen výjimečně i dravými hudebními podkresy, komentáři a vsuvkami. Konzervativnější část publika možná bude