Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Exvelvyslanec Pojar: Ne všichni politici z EU jdou ke Zdi nářků, my ano. Jeruzalém částečně uznáváme, ambasáda nespěchá

Premiérův bezpečnostní poradce Tomáš Pojar na sociálních sítích vůbec není. Nechce se tímto světem nechat zahltit a používání těchto aplikací nepovažuje za bezpečné. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Premiérův bezpečnostní poradce Tomáš Pojar na sociálních sítích vůbec není. Nechce se tímto světem nechat zahltit a používání těchto aplikací nepovažuje za bezpečné. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Po pěti letech vyrazí prezident Miloš Zeman v neděli znovu do Izraele. Židovský stát se těší jeho bezvýhradné podpoře. Návštěvě může dominovat prezidentův záměr přesunout českou ambasádu do Jeruzaléma, podle exvelvyslance Tomáše Pojara ale Česku ke skutečnému přemístění úřadu chybí širší shoda a hlavně dostatečná vůle.

Položil jste si někdy otázku, kde se v Miloši Zemanovi vřelý vztah k židovskému státu vzal?

Mnohokrát. A ptal jsem se také jeho, když navštívil Izrael v roce 2013, kdy jsem tam byl jako velvyslanec. Nejspíš se to odvíjí od jeho vnímání válek v letech 1967 a 1973 (kdy Izrael nadvakrát porazil přesilu arabských zemí, pozn. red.), od pohledu Davida vítězícího nad Goliášem. Je v tom konzistentní. I jako premiér měl Miloš Zeman kolem sebe lidi, kteří měli blízko k Izraeli a židovství.

Historický pocit Davidů čelících Goliášům mohou mít i Češi, ne?

Jako vzdor proti větším sousedům, někdy i proti podobným nepřátelům. Ale je i jiný předpoklad kladného vztahu českých politiků i veřejnosti k Izraeli: vlažný přístup Čechů k náboženství a tradičně nízká míra antisemitismu v české společnosti. Nezapomínejme, že jedním z hlavních zdrojů antisemitismu byl historicky antisemitismus křesťanský.

Není Zeman, považovaný za levicového politika, ve vztahu k Izraeli výjimka? Za Izraelem často stojí konzervativní a pravicoví politici.

Před 50 lety to zase bylo opačně, i díky levicovým vládám v Izraeli, kibucům… To se změnilo, dnes má Izrael problém spíše s levicovým antisemitismem. I Miloš Zeman se nyní mnohem víc staví do národoveckých pozic, to není moc tradiční levicový postoj. A mění se koneckonců i izraelská společnost, kde už nevyhrávají volby levicové strany, ale pravice.

Tomáš Pojar je diplomat, bezpečnostní analytik a prorektor soukromé vysoké školy Cevro Institut, kde garantuje program zaměřený na kybernetickou bezpečnost. V roce 1997 se jako čtyřiadvacetiletý stal ředitelem Člověka v tísni, později působil jako náměstek ministra zahraničních věcí. V letech 2010–2014 byl českým velvyslancem v Izraeli.

Letos přijatý základní zákon (obdoba ústavního zákona, pozn. red.) zakotvil Izrael jako národní stát Židů. Byla to úlitba nacionalistickým kruhům, nebo příznak hluboké proměny izraelské společnosti?

Nebyl to premiér Netanjahu, kdo s tím zákonem (český text zde) přišel, vycházel vstříc vládním partnerům. Pro Izrael to ale není zásadní zlom, vznikl přece jako židovský stát od začátku. Na praktickou politiku stran palestinského Západního břehu nebo židovských osad to nebude mít vůbec žádný dopad. Uzákonění je spíš reakce na různé slovní a diplomatické útoky ze světa. Spousta Izraelců vám řekne, že to je zbytečné, uzákoňovat fakt. Že to spíše ukazuje na slabost.

Prezident Reuven Rivlin například.

Je jich víc. Jasně, izraelská společnost se mění, ale spíš než že by se akcentovalo židovství – Izrael byl fakticky židovský vždy –, jde o to, že je ta společnost víc nábožensky založená. To ale koneckonců platí o celém Blízkém východě. Evropa, kde náboženství ustupuje ze scény, je spíš výjimkou. Třeba o USA či Rusku se to říct nedá.

Od politiků často slyšíme, že Izrael je blízký spojenec a strategický partner. Co to v praxi znamená?

Nahlížet na sebe

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Česko, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější