Kde udělali demokraté chybu a jak to mohlo vypadat, kdyby ji neudělali… Výlet do alternativní historie
Komentář Jiřího Pehe: Věcí, které se daly za posledních třicet let udělat jinak, a možná lépe, je celá řada. Zkusme si na chvíli představit, co by se dělo, kdyby měl Klaus hned na začátku rovnocenného stranického protihráče, Zeman nezničil sociální demokracii a liberální demokraté neodmítli koncem 90. let podíl na vládě…
Politická kultura a stav demokracie jsou určovány obecnějšími příčinami, které často sahají hluboko do minulosti. Mohli bychom tak argumentovat, že současná politická kultura i stav demokracie u nás jsou takové, jaké jsou, nejen kvůli nejrůznějším konkrétním selháním politiků i občanské společnosti z posledních let, ale i kvůli historické paměti, sahající v našem případě až do časů habsburské monarchie, nebo jistým dlouhotrvajícím stereotypům v myšlení lidí, zděděným částí společnosti z dob komunistického režimu. A že v dnešní době také kvalita demokracie více než kdy jindy v historii souvisí s nadnárodními jevy.
Přesto lze argumentovat, že politická situace v České republice by dnes mohla být dost odlišná od současného stavu, kdyby se demokratické síly nedopustily v posledních třiceti letech několika zásadních chyb. Říká se, že po bitvě je každý generálem, následující stručný výčet těchto chyb a selhání však nemá být mentorováním, ale spíše výletem do alternativní historie.
1. Podcenění politických stran
První chybou demokratických sil, zejména těch, které vzešly z prostředí disentu, bylo jisté podcenění důležitosti politických stran, jež jsou však pro zdárný rozvoj liberální demokracie zásadní. Přední bývalí disidenti, včetně Václava Havla, byli ovlivněni úvahami o nepolitické politice i negativním pohledem na často poněkud bezduché partajničení prvorepublikových stran. Ve společnosti existovala po roce 1989 značná míra odporu ke stranictví i proto, že komunistická diktatura byla založena na vládě všemocné státostrany. A také jistá „filozofická“ skepse vůči politickému stranictví mezi bývalými disidenty v roli vedoucích polistopadových politiků napomohla k tomu, že ve stranách se po roce 1989 angažovalo mnohem méně lidí, než nová demokracie potřebovala.
Václav Klaus si byl této slabiny v myšlení bývalých disidentů nejspíš dobře vědom, když na jaře 1991 transformoval část Občanského fóra v Občanskou demokratickou stranu. Vytvořil tak silnou institucionální základnu pro prosazování svých představ o transformaci, jež ho udržela u moci v roli premiéra až do roku 1997.
Otázkou z oblasti alternativní historie je, co by se stalo, kdyby Klausův přechod od amorfního OF k politickému stranictví zachytila i jeho disidentská část. V té bylo mnoho významných osobností, které svým založením patřily k liberálnímu středu nebo k liberální levici. Jejich role v české politice byla po volbách v roce 1992 zásadně umenšena, protože místo toho, aby se pokusily zformovat liberální politickou stranu, zůstaly na platformě „hnutí“.
Jejich Občanské hnutí pak s výsledkem 4,52 procenta nedosáhlo na pětiprocentní hranici potřebnou pro zvolení do České národní rady, což zásadním způsobem ovlivnilo fungování české politiky i podobu transformačního procesu v příštích čtyřech letech. Není sice jisté, že by Klaus pozval OH do vládní koalice, pokud by měl i v případě jeho úspěchu ve volbách možnost zformovat koalici s lidovci a Občanskou demokratickou aliancí (kterou nakonec skutečně vytvořil). Ale jisté je, že osobnosti spojené s OH by měly i v roli „pouhé“ parlamentní opozice šanci nastavovat některým transformačním rozhodnutím Klausovy vlády kritičtější zrcadlo, než bylo to, které na ně zbylo mimo parlament.
Podcenění role politických stran mělo i další obecný negativní dopad v podobě
