Notes: Trable rektora Zimy, legendy o Prognostickém ústavu a Babišovy dukátové buchtičky

Máme před sebou velkou spoustu písmenek, tak je nejdřív naředíme nějakými obrázky. Náš fotograf Gabo Kuchta strávil na Národní třídě podstatnou část noci ze soboty na neděli, když čekal na příchod premiéra Andreje Babiše. Vedle toho ale zachytil i uvolněnější okamžiky svátečního dne.

Česko má za sebou víkend plný oslav, vzpomínek a odkazů na 30 let od sametové revoluce. Chybělo pouze jedno – ti nejvyšší představitelé země. „Kontrast mezi slavícími lidmi a jejich zvolenými lídry byl nepřehlédnutelný. Jak premiér, tak prezident udělali maximum pro to, aby s připomínkou konce totality měli minimum společného,“ píše ve svém komentáři Ján Simkanič.

Rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima vyjel na týden do zahraničí. Bohužel právě ve chvíli, kdy kolega Kuba Zelenka zjistil, že se pan rektor podle tvrzení svého někdejšího podřízeného měl kvůli otázkám financování setkat s čínskou velvyslankyní. Zima přitom popírá, že by o penězích od Číňanů věděl. Aspoň jedna dobrá zpráva mu za hranice přijde – jak informovala přímo z místa Adéla Skoupá, studenti stávkující v Karolinu za klima budovu opustí.

Legend o temných pozadích Prognostického ústavu je mnoho. Ivan Adamovič s Honzou Moláčkem se vydali bádat a přišli na to, že v dokumentech této instituce k tomu nejsou opravdu žádné indicie. Jako lichá se tak ukázala i všeobecně tradovaná informace, že archiv Prognostického ústavu je nepřístupný do roku 2023. Stačila jedna žádost.

Premiér Andrej Babiš poskytl rozhovor serveru iDnes.cz z holdingu, který nevlastní. Vůdce protivládních demonstrací Mikuláše Mináře označil za šestadvacetiletého studenta. Eva Mošpanová ve své glose vysvětluje, proč je právě při příležitosti výročí studentských demonstrací útok na věk nevhodnější než kdy jindy. Honza Wirnitzer pak přinesl rozhovor se samotným Minářem, který nečekal, že Babiš po demonstraci sklapne podpatky a odejde.

Modřiny po celém těle, nalomená žebra a strach ze smrti ušlapáním nebo z ran do hlavy od červených baretů. Věra Krincvajová a Klára Pospíšilová si ze studentské demonstrace 17. listopadu 1989 odnesly zážitky, na které nikdy nezapomenou. Hned druhý den se proto rozhodly navštívit tehdejšího předsedu vlády Ladislava Adamce. A právě jejich návštěva Adamcovi pomohla k větší otevřenosti vůči opozici. Jejich příběh zaznamenala Eliška Černá.

Zatímco Jakešova řeč v Červeném Hrádku se stala jedním ze symbolů drolícího se komunistického režimu, proslov Miroslava Štěpána k dělníkům ČKD už byl jasným potvrzením jeho rozpadu. Štěpán byl po revoluci odsouzen za to, že v průběhu Palachova týdne nařídil použít proti demonstrantům vodní děla a slzný plyn. „Kdybych věděl, kdo měl Národní na svědomí, tak bych mu šel nafackovat. Osobně!“ bránil se po letech. Jeho profil v posledním dílu seriálu Tváře normalizace přinesla Renata Kalenská. Všechny ty příběhy ze své temnoty něco přenesly i na své autory, okolnosti vzniku seriálu popisuje Honza Wirnitzer a Eliška Černá. Už v druhé půlce listopadu vydáme Tváře normalizace jako knížku, můžu jen doporučit.

V roce 1989 přijel sovětský novinář Saša Kuranov do Československa a čekala ho tu jedna velká nuda. O čem se v Sovětském svazu už běžně psalo, bylo tady považováno za troufalou kritiku. Zkušenosti jeho i dalších korespondentů z východu popsala Petra Procházková.

Ač se o tom tolik nemluví, v pádu minulého režimu a listopadových událostech sehrálo nemalou roli jedno silné společenské pnutí: nespokojenost se stavem přírody. Komunistické vlády ve znamení pětiletky, honby za kilowatty, tunami uhlí nebo úrodou z velkých lánů bezhlavě drásaly krajinu, což už se nedalo přehlížet. Lidé se začali bouřit hlavně v „černém trojúhelníku“ severních Čech, ale nejen tam. Ekologické protesty na konci osmdesátých let popisuje Adéla Skoupá.

Verze holokaustu pro 21. století

Albánsky historik Olsi Jazexhi nevěřil zvěstem o tom, co vše Čína provádí muslimským Ujgurům. Požádal proto čínskou ambasádu, zda by se na to mohl podívat osobně, a jako muži velice kritickému vůči politice Spojených států mu to dovolili. To, co na místě viděl, ho ale přesvědčilo o opaku. „Chtěl jsem bránit Čínu proti propagandě Západu. Bohužel jsem zjistil, že pravda je ještě horší než titulky novin,“ říká v mrazivém rozhovoru s Magdalenou Slezákovou, kde popisuje, jak funguje to, co nazývá „verzí holokaustu pro 21. století“.

V posledních třiceti letech česká ekonomika klopýtala v mnoha ohledech. Při slavnostní příležitosti jsme se ale chtěli podívat i na ty pozitivnější stránky. Ať už je to rekordně nízká nezaměstnanost, nebo úspěchy českých výrobků na západních trzích, kladných věcí rozhodně nebylo málo. Více v přehledu Terezy Mynářové.

Situace v Hongkongu se dále vyostřuje. Na dění v místě přináší osobní pohled sinolog Martin Šebeňa. Souboj mezi policií a demonstranty se zdaleka netýká jeho přímých aktérů. Zásadně se dotýká i dopravy a školství. Do kontaktu se slzným plynem už přišli čtyři z pěti obyvatelů Hongkongu. Policie nedávno nasadila čínský model plynu, který je proti tomu předchozímu mnohem dráždivější.

Otroctví v moderním světě ani zdaleka neodzvonilo. Mladí Uzbekové tak často končí v Turecku, muži jsou nuceni k šestnáctihodinové práci, ženy k sexuálním službám. Vláda moc nepomáhá a cenzuruje i internet. Z Uzbekistánu píše pro Deník N Monika Durajová.

Je dítě on, ona, nebo něco neutrálního? Školka ve Stockholmu se snaží vyhýbat genderovým sterotypům. A tak princezny nemusejí být jen těmi, které odevzdaně čekají, až je princ vysvobodí, ženy nemusejí v příbězích jen vařit, prát a žehlit. Spolupracovnice Deníku N Albína Mrázová mluvila s ředitelkou mateřské školy, matkou dítěte i ředitelem školky, který vychovává děti jinak.

V úterním Deníku N najdete:

• Strhující příběh Krále Šumavy, který se v pátek uzavřel
• Místo další Letné chce Mikuláš Minář s Milionem chvilek do krajů
• Unikátní průzkum sociologů z roku 1989 ukazuje, co se lidem odehrávalo v hlavách

Zaujalo nás jinde:

Rozhovor s Andrejem Babišem na iDnesu jsme už zmínili, ale celý ho musíme doporučit už kvůli tomuhle příběhu, jak premiér prožíval 17. listopad: „Někteří se se mnou i fotili, jeden člověk na mě křičel: ‚Hanba!‘ Nevím proč. No, a pak jsem šel z Lichtenštejnského paláce do kavárny a cukrárny, kde mají mé oblíbené dukátové buchtičky. A tam seděl někdo, kdo řekl, že vedle nás nechce sedět. A když se ho kolega ptal proč, tak nic nevysvětlil. Ti lidi nejsou schopni něco vysvětlit, komunikovat. Protože ty věci, které mi vyčítají, neexistují.“