Proč skoro polovina žen raději zachrání svého psa než zahraničního turistu? Odpověď hledá biolog ze Stanfordu
Jak vysvětlit naše nejlepší a nejhorší chování a co vše se na něm podílí? Jak může k poznání člověka přispět studium křečků, u nichž se samice páří s několika samci a konkurující spermie se v jejím nitru shlukují pouze s těmi, jež pocházejí od stejného samečka? Proč z biologického hlediska nejsou intenzivní láska a intenzivní nenávist protiklady, ale jejich společným opakem je lhostejnost? A proč skoro polovina žen raději zachrání svého psa než zahraničního turistu?
To vše vysvětluje americký neuroendokrinolog Robert Sapolsky ve své knize Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém. Jde o úctyhodnou syntézu, jež představuje naše chování na několika úrovních, od bezprostředních procesů, které se v daném okamžiku odehrávají v lidském mozku, přes prastaré evoluční mechanismy a kulturní vlivy, jichž je výslednicí. I když je autor svým vzděláním biolog, rozhodně při svém výkladu přírodovědecký ani žádný jiný jednotlivý přístup neupřednostňuje.
Ve skutečnosti totiž podle něj ani nemá smysl rozlišovat mezi „biologickými“ aspekty chování a těmi, jež by šlo označit za „psychologické“ nebo „kulturní“. Vše je v nás „zcela propletené“. Tzv. „neurobiologické“, „genetické“ či „vývojové“ vysvětlení chování označuje Sapolsky za pouhé zkratky, jež slouží k tomu, abychom se celému složitému propletenci, jejž lidské chování představuje, provizorně přiblížili z konkrétního úhlu pohledu.
Možnost volby
Sapolsky se ohrazuje proti jakékoli formě determinismu. Místo toho konstatuje, že například nelze fakticky říct, co určitý gen „dělá“, nýbrž jen, co dělá v konkrétních prostředích, v nichž byl studován.
U hormonů a jejich účinků na naše jednání zdůrazňuje význam společenského kontextu: „Určitý hormon nás v závislosti na našich hodnotách může učinit milejšími či odpornějšími.“
Kupříkladu vlivem testosteronu jsme ochotnější pracovat na svém společenském postavení a jeho udržení, což se v závislosti na konkrétní situaci a společnosti velmi liší.
A právě to je klíčové: „Pokud sociální okolnosti správně nastavíte, zvyšování hladiny testosteronu během výzvy způsobí, že se lidé budou moct přetrhnout, aby dávali najevo, o kolik jsou spontánně dobrosrdečnější než druzí. V našem světě, který je prolezlý násilím samců, není problém v tom, že testosteron dokáže zvýšit míru agresivity. Problémem je četnost, s níž agresivitu odměňujeme.“
Ani alkohol není podle autora nutné vždy spojovat s agresí. Tu vyvolává pouze
