Noc, kdy zabíjeli jménem národa: oběť Vukovaru a muka na prasečí farmě Ovčara
18. listopadu 1991 dobyla spojená vojska Jugoslávské lidové armády a srbských paravojenských oddílů Vukovar. O dva dny později, 20. listopadu 1991, zmasakrovali na prasečí farmě Ovčara nejméně 260 lidí, kteří do poslední chvíle doufali v přislíbenou záchranu. Toto je příběh města, které obětovali „vyšším cílům“. A pocta jeho mrtvým i přeživším.
Zdenko Novak běží sychravou listopadovou nocí. Lapá po dechu a nevidí si pod nohy, ale ví, že se za žádnou cenu nesmí zastavit, že musí utéct světlům traktoru, co si kousek od něj razí cestu tmou. Běží, ačkoli ho všechno bolí, ačkoli na něm zasychá krev a pot mu do očí žene špínu. Běží kukuřičným polem, pořád dál, zakopává o suché pahýly, a když se ozvou výstřely, cukne sebou.
Ale nezastaví se. Běží. A jako jediný přežije.
Tam, kde pohřbívali prasata
Devatenáct dalších mužů, které na valník za traktorem naložili spolu se Zdenkem Novakem, se seskočit neodvážilo; báli se, že je zastřelí. O něco později už stojí na kraji buldozerem vyhloubené jámy – jen chviličku, než se zhroutí po palbě z kalašnikovů. Stejně jako dvacet mužů před nimi a dalších dvacet po nich. Dvacítka za dvacítkou, dokud mrtvých není rovných 200.
Je dlouhá podzimní noc, 20. listopadu 1991. Když výstřely konečně umlknou, ozbrojenci s puškami znovu rozhýbou buldozer, jámu zahrnou a nad ránem jsou ti tam.
Denní světlo odhalí už jen rozrytou hlínu uprostřed kukuřičného strniště, a jinak pusto. Na tomto místě se pohřbívala uhynulá prasata z nedaleké farmy Ovčara, ale to bylo dřív, před válkou. V dočista jiném světě, kde přátelé bývali přáteli a sousedé sousedy, kdy se místo zeleného trika nosila košile s kravatou. Kdy se ulicemi neslo rádio z kaváren, a ne popěvek „Slobodane, šalji nam salate, biće mesa, klaćemo Hrvate“ (Slobodane [Miloševići], pošli nám salát, maso bude, pobijeme Chorvaty).
Teď se válčí. Dobytý Vukovar, perla slavonského baroka, se za pouhých pár týdnů změnil v sutiny plné mrtvých těl. A místo prasat se na jatka vodí lidé.
Text, který právě čtete, je součástí reportážního seriálu Deníku N o válce v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Vychází ze studijní cesty pro české a slovenské středoškoláky Kam vede nacionalismus a extremismus, kterou organizovaly slovenské Centrum pre európsku politiku (CEP) a česká organizace EUTIS a podpořila Nadace Konrada Adenauera.
V září 1996 vypátrá hromadný hrob u Ovčary mezinárodní tým expertů. Podaří se mu to jen díky svědectví Zdenka Novaka, chorvatského Čecha a jednoho z mála přeživších. Další klíčový Čech, vyšetřovatel OSN Vladimír Dzuro, pak o exhumaci napíše:
„Jako ve scéně z hororového filmu se postupně