Český politický národ: tělíčko bez hlavy
Komentář Jána Simkaniče: Masarykovo heslo o tom, že státy se udržují ideály, na kterých vznikly, bylo možné o víkendu považovat za živé a naplňované. Slavily desítky tisíc lidí, kteří si připomínali to zásadní a dobré, co listopad 1989 přinesl. Nebylo přitom možné přehlédnout propast, která je dělila od jejich nejvýše postavených představitelů.
Nikdy dříve nebylo při oslavách sametové revoluce v ulicích Prahy tolik lidí. V nejvypjatějších okamžicích podvečera se už nebylo možné dostat na Národní třídu a zaplněná byla po celý den. Rekonstrukce studentského průvodu z Albertova přes Vyšehrad do centra čítala tisíce osob, na některých místech se tvořily zácpy, než se dlouhý had propletl, a na konci už nešlo po nábřeží projít ani k Národnímu divadlu.
Odkaz listopadových událostí rezonuje třicet let poté jako jednoznačně nejživěji prožívaný svátek české společnosti, jako velká spojující pozitivní emoce. Při takových okamžicích se obvykle tmelí a utvrzuje politický národ a jeho státnost.
Češi podobných příležitostí nemají mnoho, navíc k nim začasté přistupují s nedůvěrou, cynismem a skepsí, možná proto, že velká část jich ještě dobře pamatuje, když celostátní oslavy čehokoliv byly stejně povinné jako falešné. Ovšem atmosféra letošních oslav byla spontánní a upřímná, jen z povinnosti tam, kromě premiéra Babiše s dalšími členy vlády, nebyl snad nikdo.
Kontrast mezi slavícími lidmi a jejich zvolenými lídry byl ovšem nepřehlédnutelný. Jak premiér, tak prezident udělali maximum proto, aby s připomínkou konce totality měli minimum společného.
Mlčící hlava státu
Nejvýmluvněji to ukazuje
