Deník N

Nocí, blátem, sněhem a pohraničníkům navzdory. Strhující příběh Krále Šumavy se uzavřel

"Vždycky mi pomohla a zůstal jsem naživu," vzpomínal Josef Hasil na modlitby k Panně Marii, kterou si zvolil za svou patronku. Zdroj: Wikimedia Commons, ABS
„Vždycky mi pomohla a zůstal jsem naživu,“ vzpomínal Josef Hasil na modlitby k Panně Marii, kterou si zvolil za svou patronku. Zdroj: Wikimedia Commons, ABS

Uprchlý politický vězeň, nepolapitelný agent chodec a laskavý a hluboce věřící exulant. Josef Hasil, legendární Král Šumavy, zemřel v pátek v americkém Chicagu ve věku 95 let. Jen těsně se nedožil třicetiletého výročí pádu komunismu, z něhož pomohl do svobodného světa převést množství československých uprchlíků ohrožených perzekucí.

Když pro dosud nepublikovaný profil sbírky Paměť národa odpovídal na otázku, jaký přechod hranic byl nejnebezpečnější, odpovídal, že úplně všechny. Vždy mu ale pomáhala víra. „Já se hlavně modlím k Panně Marii, to je moje ochránkyně. Když jsem chodil do Čech, tak jsem se modlil: ,Panenko Maria, jestli dělám dobře, chraň mě, a jestli nedělám dobře, ať mě třeba zabijou!‘ Vždycky mi pomohla a zůstal jsem naživu,“ říkal Josef Hasil.

Slavnému „Králi Šumavy“ při ilegálních přechodech hranic pomáhal jeho drobný vzrůst (měřil jen 162 cm), mrštnost a perfektní sluch. „Já měl tu výhodu, že jsem slyšel opravdu velmi dobře, to bylo moje štěstí při tom převádění. Já slyšel, jenom se něco malounko šustlo. Hned jsem věděl, kde je hlídka, a obešel jsem ji.“

Ani to ale nestačilo. Josef Hasil byl kvůli svým aktivitám cíleně pronásledován, nakonec vězněn a vyslýchán a musel komunistům uprchnout. Během převádění pohraničníci zastřelili jeho bratra, Státní bezpečnost kvůli němu věznila jeho příbuzné, přátele i známé. Přesto nikdy nepřestal věřit v Boha a správnost toho, co celý život dělal.

Josef Hasil. Foto: Post Bellum

Z Německa k partyzánům

Životní cesta sedmého z osmi dětí z chudé šumavské samoty v Zábrdí začala 8. února 1924. Sourozenci z Prachaticka se už odmala museli ohánět, otec od nich odešel pět let po Josefově narození. I s matčinou péčí ale rodina potřebovala sílu všech sourozenců, aby se uživila. „Museli jsme mamince pomáhat – šli jsme sloužit. V pěti letech jsem musel jít do vedlejší vesnice pást husy.“ Kvůli práci nemohl nastoupit ani na měšťanskou školu a až po různých peripetiích se vyučil na bednáře.

Druhá světová válka do jeho života v pohraničí zasáhla až totálním nasazením v německých továrnách. Nejprve byl nasazen v Pasově, kde kopal a vyměňoval koleje, hloubil a betonoval zákopy pro případ bombardování, později opravoval továrnu na ložiska do letadel. Pracovat pro Němce ale nechtěl a podle svých slov sabotoval, jak jen to šlo. Když pak dostal na Vánoce roku 1944 dovolenou, už se z ní nevrátil.

Na sklonku války se společně s bratrem a dalšími přidal k partyzánům a pomáhali místním vesničanům uchránit jejich majetek před prchajícími Němci, kteří se po prohrané válce snažili ukořistit alespoň něco.

S partyzánskou knížkou se mladému Josefovi otevřela ve skulince

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Historie

V tomto okamžiku nejčtenější