Deník N

Zpráva o jednom normálním večeru 17. 11. 1989

Tma, studenti a hesla. Foto: Jaroslav Krejčí
Tma, studenti a hesla. Foto: Jaroslav Krejčí

Publikace Ten den by mohla díky podrobnému vyprávění mnoha lidí spadat do kategorie dějin každodennosti, ale tento den byl přece jen jiný. Unikátní soubor textů zachycuje detaily, které velké dějiny přehlédly.

„Normální večer. Hrál jsem si s dcerou, dal jsem si večeři. Byl to úplně běžný rodinný večer.“ Takto charakterizoval velitel Pohotovostního pluku VB ČSR Břetislav Zdráhala, co dělal, když se 17. listopadu 1989 vrátil z práce. Právě on přitom velel jednotkám, které toho večera zasahovaly na Národní třídě. Ten den ale na útvaru přece jen zůstal o něco déle, protože s kolegy zásah vyhodnocoval. To, že při něm byli studenti biti, se prý dozvěděl až druhý den z videa. A ani tehdy asi ještě netušil, že toto datum bude znamenat zásadní přelom v historii našeho státu, který spustí „nejpozitivněji vnímanou událost našich dějin“, jak podle výzkumu CVVM z roku 2018 odpovídá 72 procent dotázaných.

O tom, jak onen den vnímal a prožíval nejen Zdráhal, ale i stovky dalších lidí, kteří se památného průvodu zúčastnili, mapuje kniha Ten den – 17. listopad 1989. Shromažďuje svědectví ostřílených demonstrantů, ale i těch, kteří ten den vyšli do ulic poprvé, organizátorů i řadových účastníků, policistů i povolaných záchranářů. Dohromady tak vytváří pestrou a multiperspektivní koláž, kterou autoři jen místy rámují vlastním komentářem. Mezi svědčícími lidmi jsou i osobnosti, které se od té doby proslavily (jako spisovatelka Bianca Bellová), i když kniha u nich uvádí jen jejich tehdejší věk a povolání: tak historička Adéla Gjuričová byla v oné době gymnazistkou, novinář Jiří Peňás pracoval jako zeměměřič a evangelický farář Mikuláš Vymětal jako sanitář.

Podle autorů toho dne ráno nikdo netušil, jaké dramatické děje se večer v centru Prahy budou odehrávat. Někteří přitom s účastí na povolené demonstraci počítali, jiní se rozhodli až během dne, četní se přidali, až když mohutný průvod na vlastní oči viděli, naopak jiní se účastnili jen začátku akce a na Národní vůbec nedošli. Kniha věrně zachycuje tehdejší každodenní realitu, přičemž jednotlivé aktéry nelíčí jako statečné hrdiny, kteří „do tohoto šli“, aby za každou cenu svrhli režim, ale jako lidi se zcela všedními problémy, kteří například museli na příslušnou dobu shánět hlídání pro svoje děti, nebo kteří museli do kotlů, u nichž byli zaměstnáni, navozit 24 koleček koksu, aby byly dostatečně zásobeny a oni se od nich v pracovní době mohli vzdálit a odjet do centra Prahy.

Atmosféra znovuzrození

Motivace účastníků se podle vzpomínek aktérů výrazně lišily. Jistá, tehdy osmnáctiletá studentka vypověděla:

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější