Deník N

Druhá dekáda, 1999–2009: Cesta do Evropy a zase zpátky. S kmotry v zádech

Premiér a předseda ODS Mirek Topolánek měl na začátku prvního desetiletí nového milénia skvělý nástup. A pak se to zase zvrtlo. Foto: ČTK
Premiér a předseda ODS Mirek Topolánek měl na začátku prvního desetiletí nového milénia skvělý nástup. A pak se to zase zvrtlo. Foto: ČTK

Esej Marie Bastlové: Petr Pithart zhodnotil první dekádu, která následovala po pádu komunistického režimu, nyní se podíváme, co přinesla dekáda druhá. Přelom milénia mohl v řadě lidí v České republice vzbuzovat oprávněné naděje. Po NATO se země konečně stala i členem Evropské unie, ve vzduchu visely reformy, které slibovaly dvě nejsilnější strany – ČSSD a ODS. Brzy se však ukázalo, že se neřídí nějakými idejemi, ale zájmy nejrůznějších kmotrů a vlivových skupin. A tak se začalo „politicky podnikat“…

Když slyším zmínku o devadesátých letech, vybavím si nadšení a energii, ale také fialová saka, špatnou angličtinu, děravé zákony, privatizační podvody, orlické vraždy, krachy bank, Václava Klause a Miloše Zemana a samozřejmě Václava Havla.

Když je ale řeč o letech dalších, je ta asociace už jiná. Revoluční nadšení bylo v druhé desetiletce už dávno pryč, ve společnosti bylo cítit zklamání a havlovská „blbá nálada“. A to přitom teprve začínaly roky, kdy se v politice místo ideálů dostal na první místo pragmatismus, tedy moc a peníze. Přesto to ale byla doba skvělá, protože nás tehdy konečně dovedla naplno do Evropy.

První desetiletí po pádu komunistického režimu zhodnotil tehdejší český premiér Petr Pithart v textu s titulkem První dekáda, 1989-1999: Když podrbeš na zádech mne, podrbu i já tebe. Ale nejdřív si to tu rozparcelujeme.

Nad třetí dekádou se zamyslel sociolog Stanislav Biler v eseji Třetí dekáda, 2009–2019: Česko, země bez budoucnosti. Dědicové privatizace si porcují republiku.

Druhá dekáda ale zůstává také dobou nevyužitých příležitostí. Sociálně demokratickým vládám se po roce 2000 nejprve nepodařilo využít ekonomický boom k reformám a zásadním změnám. Pravicová ODS zase zahodila rekordních 36 procent hlasů, které získala, aby zkusila prosadit slíbené reformy. Zadrhla se na slabé vládě s těsnou většinou, kvůli níž prosadila reforem jen pár. A i ty navíc brzy skončily – jako třeba zdravotnické poplatky, které neodolaly populistickému tlaku většiny ostatních stran. Hlavní nevyužitou příležitostí je však polovičaté předsednictví Evropské unii.

Ale popořadě.

Začátkem tisíciletí Evropa vyhodnotila, že část postkomunistických zemí je konečně připravena na vstup do Evropské unie. V Česku toto rozhodnutí ještě stvrdili lidé v referendu a země rok poté, 1. května 2004, do Unie také vstoupila. Pro mladou postkomunistickou republiku to byl zásadní okamžik, ke kterému se její politika roky předtím upínala. Do Česka začaly ve velkém proudit dotace z evropských fondů, studenti po stovkách a pak tisících odjížděli studovat do zahraničí s programem Erasmus. A pak, na konci roku 2007, padly i hranice. Dodnes se usmívám tomu, jak můj otec hned ten první den sedl do auta a jen tak, bez zastavení projel přes hranice a zase zpět.

Mohl to být vrchol, ale připravili jsme si fiasko

Česko si v Evropě začalo pomalu budovat značku. Na ní se podepsali mnozí, především ale bývalý šéf ODS Mirek Topolánek a jeho vláda. Impulzivní a vznětlivý premiér se za hranicemi země měnil v celkem úspěšného a sebevědomého státníka. Nebál se opírat o pomocnou ruku nám nakloněné německé kancléřky Angely Merkelové a notně těžil z renomé svého tehdejšího ministra zahraničí – česko-rakouského šlechtice Karla Schwarzenberga. Do karet mu hrálo i to, že nás v roce 2009 čekalo půlroční předsednictví Unii.

Současně s politickými tanečky na evropské půdě Topolánkova vláda rozehrávala ještě další důležitou mezinárodní hru – vehementně lobbovala za to, aby Spojené státy postavily na českém území svoji radarovou vojenskou základnu. Podle Topolánka to měla být definitivní garance bezpečí, záruka toho, že Američané nikdy neztratí zájem o území, kde mají své zájmy.

Topolánkovo zahraničněpolitické sebevědomí se odráželo i v domácí politice. Topolánek se stal

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

30 let od pádu komunismu

Esej

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější