Deník N

Adam Michnik: Václav Havel přivedl Čechy na cestu Velkých dějin. Setrvají na ní? 

Havel nebyl typický politik. Bil do očí svým idealismem, pravdomluvností, odvahou postavit se zmatenému veřejnému mínění. Foto: Jaroslav Krejčí
Havel nebyl typický politik. Bil do očí svým idealismem, pravdomluvností, odvahou postavit se zmatenému veřejnému mínění. Foto: Jaroslav Krejčí

Jan Patočka, intelektuální patron a mravní autorita českých disidentů, napsal v eseji o T. G. Masarykovi: „Filosofové většinou stát budovali ideálně, vytvořit je skutečnou politickou akcí – to v celých dějinách bylo dáno jen jednomu mysliteli – a to právě Masarykovi.“ Podruhé se o něco takového pokusil Václav Havel. Zvolil si, tak jako Sókratés, nekompromisní konflikt s mocí. A náhle se, nečekaně, shodou okolností, Sókratés stal Periklem. V prosinci 1989 byl Havel zvolen prezidentem Československa.

Už když v prvním novoročním projevu 1. ledna 1990 komentoval stav státu po dlouhých letech diktatury, vyslovil pamětihodné věty: „Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. (…) Mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na totalitní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt a tím ho vlastně udržovali. Jinými slovy: všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědni.“

Nový prezident mluvil také o potřebě udržovat památku těch, „kteří za války zachraňovali čest našich národů, [těch], kteří se vzepřeli totalitní vládě, i [těch], kteří dokázali prostě být sami sebou a myslet svobodně“.

Text je zkrácenou verzí eseje k 75. narozeninám Václava Havla, která vyšla v deníku Gazeta Wyborcza. Pro Listy ji z polského orginálu přeložil Václav Burian. Text publikujeme se souhlasem autora.

Mluvil o potřebě spravedlnosti střežené nezávislými soudy. Zdůrazňoval, že hlavním ohrožením nejsou komunisté ani „jakákoli mafie mezinárodní“. Hlavním nepřítelem, říkal, jsou dnes naše vlastní vady: lhostejnost k věcem veřejným, pýcha, přehnané osobní ambice, sobectví. Odvolával se na tradici Tomáše Masaryka, který „zakládal politiku na mravnosti“.

Pokusme se, říkal, „obnovit toto pojetí politiky“. Jde o politiku, která bude pomáhat štěstí lidí – a nebude sloužit jejich klamání. Politika totiž „nemusí být jen uměním možného, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale že může být i uměním nemožného, totiž uměním udělat lepšími sebe i svět“. V závěru pravil, že sní „o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí“.

Tak znělo krédo Sókrata proměněného v Perikla. Dějiny Havlova života do 1. ledna 1990 jako by byly zázračnou pohádkou se zázračným koncem. Mnozí z nás, disidentů včerejšího dne, tehdy soudili podobně – když se všechno dosud tak dobře dařilo, tak i teď…

Starej se sám o sebe

Už v únoru 1990, o výročí února 1948, Havla potkalo mrzuté překvapení. Byl tehdy na vrcholu popularity, oslovoval sobě nakloněné publikum, ale když ohlásil zrušení trestu smrti, vyvolalo to odmítavé mručení. „Lid má,“ komentoval to po letech, „z jakýchsi důvodů velmi rád trest smrti.“

Byla to jedna z prvních známek „vyhnání z pohádky“ – zjevila se jiná tvář společnosti, která po dlouhá léta ukrývala všechny své tváře – ty nejlepší i ty nejhorší.

Po letech (2005) mluvil o „dusné atmosféře“, která zavládla po „vyhnání z pohádky“. „Nad vším jako by čněl ideál ‚standardnosti‘, ‚normálnosti‘, což znamenalo v podstatě ideál průměrnosti, banality, jakéhosi maloměšťáckého paďourství. (…) Odpor k bývalým disidentům tehdy prožíval své velké chvíle…“

Havel v tom všem viděl

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

30 let od pádu komunismu

V tomto okamžiku nejčtenější