Adam Michnik: Václav Havel dráždil a pobuřoval. Bil do očí svým idealismem
Bohumil Hrabal napsal v jednom z Dopisů Dubence: „Milá Dubenko, ten den, kdy pan Václav Havel se stal prezidentem té naší republiky, kdy nadšení vystoupilo tak z břehů, že potoky slz zvýšily průtočnost Vltavy, kráčel jsem Královskou cestou, olípanou a popsanou tak, že už nebyl kousek zdi, kousíček zasklených skříní výkladů, kdy maniakální gestické emoce studentů usilovaly o to, aby prezidentem se stal člověk stejně mladý, jako ti ostatní, člověk, který je mírou nejen našeho politického dění, ale mírou světa…“
Ovšemže, Havel byl tehdy – na přelomu let 1989–1990 – nezpochybňovaným vůdcem Sametové revoluce; byl uctíván. Prý mu v divadelním zákulisí jeden z významných profesorů pravil: „Vy jste víc než Bůh!“ Jeho kandidaturu na prezidenta podporovala ulice, organizace vzešlé z kruhů demokratické opozice, dokonce i všechny oficiální kruhy, Svaz žen, ba i Československá lidová armáda. Pro jeho kandidaturu hlasovali všichni poslanci, také ti, vzpomínal Havel po letech, kteří „ještě před několika dny či týdny hlasitě schvalovali mé stíhání či věznění“. Parlament byl obklopen davem lidí, kteří poslancům podávali chléb a sůl. Bylo to znamení, nabádající ke shodě a hlasování pro Havla.
Jeho jméno a portréty byly všude.
Spisovatel a disident – politický vězeň se stal vizitkou nového Československa a hvězdou světových médií. Po pětadvaceti letech vzpomínal: „Za tu adoraci jsem později musel dost platit.“ (…) „Vztek na dřívější vlastní servilitu nebyl jedinou příčinou té pozdější nepřízně. Neméně vážnou, ba svým způsobem ještě vážnější byl zřejmě fakt, že jsem často ztělesňoval menšinové postoje, a trochu se tím vymykal obecně sdílené představě politika jako zrcadla převládajících nálad či názorů či sklonů či mentalit. Aniž jsem o to usiloval, vnímali mne mnozí nejen v době disidentství, ale i v době, kdy jsem byl prezidentem, jako své špatné svědomí. A to se neodpouští.“
II.
Havel si o sobě vyslechl v období komunismu ledacos. Poslouchal tedy, že je buržujské děcko z multimilionářské rodiny, které patřila polovina Prahy. Vysvětloval trpělivě, že jeho otec byl stavebním podnikatelem a po únoru 1948 byla rodina majetku zbavena, ohrožovalo ji vysídlení z Prahy a Václavova cesta na vysokou školu byla zatarasena. Začal pracovat jako laborant a zároveň se učil na večerním gymnáziu. Vzpomínal, že nebýt února 1948, byl by z něj pravděpodobně vzdělaný příslušník zlaté mládeže.
Psát začal brzo. Začal se také vyslovovat o politických tématech. V 60. letech uvedla divadla jeho první hry.
V době Pražského jara patřil k okruhu „bezpartijních“ radikálů, kteří kritizovali reformní komunisty za přehnanou opatrnost a nedostatek představivosti, pokud jde o záměry Sovětského svazu. V období „normalizace“ měl úplný zákaz publikovat.
