Štamgasty U Ptáčků štvalo, že se venku nedá dýchat. Otrávená příroda vyhnala do ulic matky i pankáče
Ač se o tom tolik nemluví, v pádu minulého režimu a listopadových událostech sehrálo nemalou roli jedno silné společenské pnutí: nespokojenost se stavem přírody. Komunistické vlády ve znamení pětiletky, honby za kilowatty, tunami uhlí nebo úrodou z velkých lánů bezhlavě drásaly krajinu, což už se nedalo přehlížet. Lidé se začali bouřit hlavně v „černém trojúhelníku“ severních Čech, ale nejen tam.
Tak jako každý podzim a půl zimy se Teplice topily v inverzi. Mlha, která na severočeské lázeňské město padla v listopadu 1989, byla ale obzvlášť nažloutlá a těžká. Štiplavě páchla sírou a zplodinami z komínů okolních elektráren, tepláren a chemiček. „Lidé chodili se zahalenými obličeji, doslova jsme se tady dusili. V horách za městem nebyly žádné lesy, po kyselých deštích zbyly jen pahýly uschlých stromů. Byli jsme jedno z průmyslových center země a ten průmysl nás mořil,“ vzpomíná teplický rodák Jindřich Uhlíř.
Tenkrát mu bylo jednadvacet a pracoval ve sklárně. „Všichni jsme tady žili dvojí život. Jiný na veřejnosti, jiný v hospodách a v domácnostech,“ popisuje chraplavým hlasem. Tehdy byl srostlý s teplickou undergroundovou kulturou: zapřísáhlý pankáč, který nosil na krku zámek a na hlavě účes trčící do všech stran – podle baskytaristy britských Sex Pistols Sida Viciouse. Sám hrál hned v několika kapelách: Jateční ulice, Šanov 1, Hluchý telefon.
Uhlířův „druhý život“ měl středobod v hospodě
