Deník N

Zdržovací taktika kolem Senátu a krajů, opoziční smlouva, Zemanův tvůrčí přístup… Ohýbání ústavy už třicet let ohrožuje demokracii

Tak za tři roky střídáme, pane předsedo. Premiér Miloš Zeman (vpravo) s předsedou Sněmovny Václavem Klausem během jednání dolní komory parlamentu v roce 1999. Foto: ČTK
Tak za tři roky střídáme, pane předsedo. Premiér Miloš Zeman (vpravo) s předsedou Sněmovny Václavem Klausem během jednání dolní komory parlamentu v roce 1999. Foto: ČTK

Analýza Jiřího Pehe: Snahy o vytvoření plnohodnotné liberální demokracie po roce 1989 opakovaně narážely na pokusy buď obcházet pravidla hry, anebo rodící se demokratický systém různými způsoby podvazovat. Přehled nejrůznějších politických faulů, které demokracii u nás oslabovaly, nebo dokonce ohrozily, by mohl být poměrně dlouhý, ale podívejme se na ty nejhorší.

1. Rozpad Československa bez referenda

Ačkoliv rozdělení Československa proběhlo mírumilovně a civilizovaně, což ho odlišuje od rozpadu komunistických federací v bývalé Jugoslávii a v Sovětském svazu, je spojeno s obejitím ústavy. Federální shromáždění totiž 18. července 1991 přijalo ústavní zákon o referendu č. 327/1991 Sb., podle něhož bylo možné vystoupit z federace právě jen na základě referenda. Takové referendum mohlo navrhnout buď Federální shromáždění pro obě republiky, anebo Národní rada té které republiky pro danou republiku.

Český premiér Václav Klaus a slovenský premiér Vladimír Mečiar se zřejmě i kvůli obavám, že negativní výsledek referenda by česko-slovenské spory stejně nevyřešil nebo že by referendum mohlo vést ke vzedmutí nebezpečných nálad, rozhodli nakonec Československo rozdělit na základě dohod, které posvětilo Federální shromáždění. K tomuto „technokratickému“ postupu, bez referenda, využili šalamounskou konstrukci, v níž rozdělení Československa prezentovali jako zánik federace, nikoliv jako vystoupení jedné nebo obou republik z federace.

Rozdělení Československa dohodami bylo ve zpětném pohledu úspěšné, ale zůstává s ním spojena pachuť ústavní „chytristiky“, která se později v různých podobách vracela. Vyjevuje se v ní opakovaně přesvědčení, že máme sice v podobě zákonů a ústavy psaná pravidla, ale ta lze na základě politických dohod nebo přivírání očí vždy nějak obejít.

2. Otálení s ustavením Senátu a krajů

Jednou z obětí přesvědčení některých politiků, zejména Václava Klause a jeho spolupracovníků, že ústavu lze vždy nějak obejít nebo ústavní pravidla přizpůsobit politickým potřebám, bylo hned po rozpadu federace dění okolo Senátu. Jeho existenci zakotvili zákonodárci v Ústavě přijaté na podzim roku 1992, ale první volby do něj se kvůli politickému zdržování konaly až v roce 1996. Argumentovalo se zejména tím, že jednokomorový parlament je pružnější, bude méně zdržovat potřebné reformy. Na stole dokonce ležely i návrhy na zrušení Senátu ještě předtím, než vůbec mohl být ustaven.

Ve vztahu k Senátu byla přitom porušena i dohoda z konce roku 1992, podle níž až do ustavení řádného Senátu bude

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější