Deník N

Málem je vyhnali vidlemi, psací stroj tahali na sáňkách. Jak se dělala revoluce v regionech

Stanislav „Sláva“ Pilík, jeden ze zakladatelů Občanského fóra v Rakovníku, ukazuje, jak bylo Husovo náměstí v den generální stávky zaplněné. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Stanislav „Sláva“ Pilík, jeden ze zakladatelů Občanského fóra v Rakovníku, ukazuje, jak bylo Husovo náměstí v den generální stávky zaplněné. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Zatímco v Praze a Brně demonstrovaly proti komunistickému režimu desetitisíce lidí, v regionech byl zpočátku klid. První odvážlivci začali zakládat Občanská fóra a vylepovat plakáty až týden po brutálním zásahu proti studentům na Národní třídě. Často to byli jen nejodvážnější jednotlivci. Zlom nastal až 27. listopadu 1989, kdy se i lidé mimo velká města zapojili do generální stávky. Ani tak ale nebylo zdaleka všude vyhráno.

„Jen jsem chtěl něco dělat, nějak tomu pomoct,“ říká Sláva Pilík, když se rozhlíží po rakovnickém Husově náměstí. To má obdélníkový půdorys podobně jako Václavské náměstí v Praze a právě tady byla první demonstrace proti hroutícímu se komunistickému režimu v roce 1989. Revoluce, která v Praze vypukla prakticky hned po zbití pokojně demonstrujících studentů na Národní třídě, do regionů přicházela pomalu a nepřesvědčivě. Lidé váhali, neměli informace a svíral je strach. Čím dál od Prahy, tím měli větší pochyby a nedůvěru k tomu, co se dělo.

Dnes je téměř sedmdesátiletý Stanislav Pilík, kterému nikdo neřekne jinak než Sláva, o třicet let starší. Jako jeden z prvních v Rakovníku sebral odvahu, zakládal zde Občanské fórum a pomáhal organizovat demonstraci v den generální stávky. Na tmavomodré čepici má připnutou trikoloru, aby ji ukázal školákům, kterým chodí při letošním výročí listopadu vyprávět, jak to v šestnáctitisícovém okresním městě asi hodinu jízdy od Prahy tehdy vypadalo.

Pilík až do listopadu 1989 proti režimu neprotestoval. Pracoval jako ekonom, jezdil v Agrozetu s ještěrkou, doma měl dvě malé děti. Léta hrál v kapele bigbít a pohyboval se kolem rakovnického Tylova divadla, které se pak stalo epicentrem protestů. „Byl jsem přesně takový, jaká byla celá společnost a jakou ji komunisti potřebovali mít. Do ničeho jsem se nemontoval, zvyknul jsem si, jako si zvykli všichni. Pod tím neustálým tlakem a strachem nikdo nechtěl proti ničemu protestovat,“ vzpomíná vitální muž na léta v normalizaci.

V týdnu po zásahu na Národní třídě byl v Rakovníku klid, i když už z Prahy přicházely sporadické zprávy, že se něco děje, a ve městě se objevovaly první plakáty na výlohách. V pátek 24. listopadu odcházel Pilík z práce, jako každý den. Prošel kolem vrátnice a na křižovatce uviděl hlouček lidí. Nějaký vysoký člověk něco vysvětloval druhým.

„Přišel jsem blíž, abych si to poslechl. Byli to

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

30 let od pádu komunismu

V tomto okamžiku nejčtenější