Deník N

Šly za premiérem Adamcem. Předat mu náladu Národní třídy, dřív než dostane lživé svodky

Klára Jirovcová Pospíšilová. (vlevo) a Věra Krincvajová se jako dvacetileté studentky vydaly den po masakru na Národní třídě za premiérem Adamcem. Foto: Ludvík Hradilek
Klára Jirovcová Pospíšilová. (vlevo) a Věra Krincvajová se jako dvacetileté studentky vydaly den po masakru na Národní třídě za premiérem Adamcem. Foto: Ludvík Hradilek

Modřiny po celém těle, nalomená žebra a strach ze smrti ušlapáním nebo z ran do hlavy od červených baretů. Věra Krincvajová a Klára Pospíšilová si ze studentské demonstrace 17. listopadu 1989 odnesly zážitky, na které nikdy nezapomenou. Hned druhý den se proto rozhodly navštívit tehdejšího předsedu vlády Ladislava Adamce. Chtěly mu popravdě a se vší mladistvou naivitou vylíčit masakr předchozího večera dřív, než dostane od svých aparátčíků lživé informace.

Dneska už se nevídají tak často, jako když spolu v 80. letech studovaly novinařinu na pražské Fakultě žurnalistiky (dnes Fakultě sociálních věd) Univerzity Karlovy, o to raději se potkaly nad konvičkou čaje, aby zopakovaly, čím jako dvacetileté studentky vstoupily do klíčových událostí prvních dní sametové revoluce.

Klára Jirovcová Pospíšilová a Věra Krincvajová tehdy spolu s dalšími spolužáky chtěly začít vydávat vlastní časopis Studentské listy. Studenti třetího ročníku žurnalistiky se nechtěli smířit s tím, že studují vysněnou profesi, kterou ale nebudou moci v totalitním státě vykonávat svobodně. Nechtěli se smířit s cenzurou. Byli ochotní risknout i to, že by se jejich časopis hned s prvním vydáním dostal do ilegality. Což bylo pravděpodobné, neboť v prvním čísle měl být rozhovor s Václavem Havlem.

Blízká budoucnost se ale nakonec odehrála jinak, než jak si ji dvě studentky naplánovaly. Právě 17. listopadu měly na Hrádečku nabírat rozhovor s Václavem Havlem. Místo toho ale vyrazily na Albertov. Ostatně už od Palachova týdne se i přes strach účastnily všech demonstrací.

Obavy měly vždycky, ale s pocitem, že musí něco dělat, se strach otupoval. „Nechcete v tom být, ale zároveň ve vás roste odhodlání, že se nebudete krčit a živořit, že to risknete. Strach se začal zmenšovat. Měly jsme pocit, že za nás ten boj nikdo jiný nesvede,“ popisuje Věra Krincvajová pocity, se kterými se dokázala postavit vodním dělům a síle uniformovaných ozbrojených jednotek včetně rizika, že bude lapena, zbita a někdo nahoře se postará, aby měla zničený život.

Jako na porážku

Důležitým momentem předrevolučních nálad byla pro obě studentky malá demonstrace za životní prostředí. Ve středu 15. listopadu se několik desítek lidí sešlo, aby se postavili za záchranu pražské Stromovky. Úředníci z magistrátu se s nimi bavit nechtěli. Skupina se tedy na popud jednoho z účastníků rozhodla vyrazit ještě před rumunské velvyslanectví, vyjádřit podporu hornickému povstání, krvavě potlačenému Ceaușescovým režimem. K ambasádě se vůbec nedostali. Policejní antony je zastavily na Karlově mostě a vytlačily do přilehlé Karlovy ulice.

„Tam jsem se poprvé vážně bála. Najednou už nebylo kam utéct nebo se třeba rychle vmíchat do davu. Policajti

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

17. listopad

30 let od pádu komunismu

V tomto okamžiku nejčtenější