Deník N

2009–2019: Česko, země bez budoucnosti. Dědicové privatizace si porcují republiku

Asi nejsrozumitelněji se k budoucnosti vyjádřil premiér, když na adresu řešení klimatické krize pravil, že nemá cenu řešit, co bude v roce 2050. Druhým nejsrozumitelnějším výrokem pak byl ten od předsedy Svazu průmyslu a dopravy, že by stávkující děti v Evropě měly dostat přes držku. Jednou z našich krizí je totiž také krize generační. Foto: ČTK
Asi nejsrozumitelněji se k budoucnosti vyjádřil premiér, když na adresu řešení klimatické krize pravil, že nemá cenu řešit, co bude v roce 2050. Druhým nejsrozumitelnějším výrokem pak byl ten od předsedy Svazu průmyslu a dopravy, že by stávkující děti v Evropě měly dostat přes držku. Jednou z našich krizí je totiž také krize generační. Foto: ČTK

Esej Stanislava Bilera: V říjnu 2008 tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek tvrdil, že se ekonomická krize Česku nejspíš vyhne. V roce 2009 se už o ničem jiném nemluvilo. Krize je slovo, které vystihuje celou dekádu. Ať už je to krize eurozóny, krize uprchlická, nebo klimatická.

Když v roce 2009 zamířily na pracovní trh první ročníky nastupující generace mileniálů, narazily do zdi nezaměstnanosti. Ta během roku poskočila u mladých na dvojnásobek. Naštěstí začaly brzy vycházet texty, které jim z krize pomohly: Mileniálové jsou líní a nechce se jim pracovat, v práci chtějí samé výhody. O pauzách si je mohli číst absolventi vysokých škol, kteří měli tu kliku, že je pustili za kasu v McDonaldu.

Na konci stejné dekády již práci mají a řeší jiný problém: není kde bydlet. Na začátku dekády si nebylo možné vybrat práci, na jejím konci si nelze vybrat bydlení. Kdo si v průběhu pořídil děti, nesehnal pro své dítě místo ve školce.

První desetiletí po pádu komunistického režimu zhodnotil tehdejší český premiér Petr Pithart v eseji První dekáda, 1989-1999: Když podrbeš na zádech mne, podrbu i já tebe. Ale nejdřív si to tu rozparcelujeme.

Nad druhou dekádou se zamyslela Marie Bastlová, analytička ČRo Radiožurnálu  v textu s titulkem Druhá dekáda, 1999–2009: Cesta do Evropy a zase zpátky. S kmotry v zádech.

V časech stále ještě ekonomického růstu a mizivé nezaměstnanosti je frustrující čelit tomu, že v této zemi nefungují elementární věci. U moci přitom není nikdo, koho by to zajímalo. A také nikdy nebyl.

Dekáda zmaru

Na počátku roku 2009 vládl Mirek Topolánek a Česko tehdy předsedalo Evropské unii s heslem „Evropě to osladíme“. Nicméně osladili jsme to jako obvykle především sami sobě. To když Jiří Paroubek omylem položil celou vládu. Po ní následoval kabinet úřednický a od roku 2010 vláda Petra Nečase. Tehdy jsme ještě nevěděli, že je to ve skutečnosti vláda jeho milenky Jany Nagyové.

Miroslav Kalousek byl znovu ministrem financí a s Nečasem tehdy strašili, že musíme šetřit, jinak dopadneme jako Řecko. Lidé moc nevěděli, o čem mluví, protože málokdo měl pocit, že si žije v nadbytku. Dnes se má za to, že kdyby oba neškudlili a víc utráceli, Česko by se z krize dostalo mnohem rychleji. Možná by se pak k moci nedostal jistý pán s tvrzením, že chce, aby bylo líp. Kdo ví.

Tehdejší ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek neustále vymýšlel, jak by nezaměstnaným znepříjemnil život, ať už pomocí povinného hlášení na úřadech nebo systémem nucených prací. Skoro se zdálo, že za ekonomickou krizi nemůže neregulovaný finanční sektor, ale chudí a nezaměstnaní.

Ministr školství Josef Dobeš tehdy připravil tak „kvalitní“ reformu univerzit, že se proti němu vzbouřili rektoři a studenti. Dobešovi dělal poradce jistý Bátora, který se proslavil cedulí s nápisem „Intelektuálové, jděte do hajzlu!“. Dobeše tehdejší prezident Václav Klaus označil za nejlepšího ministra školství a dnes je oba najdete v Trikoloře.

Když si člověk čte jména dalších ministrů, jako Kocourek, Kuba, Bendl, John, Bárta nebo dvojice Drobil a Chalupa, kteří se snažili zničit ministerstvo životního prostředí, zdá se až neuvěřitelné, že Babiš v následujících volbách nezískal rovnou 50 %.

Na počátku roku 2013

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

30 let od pádu komunismu

Esej

V tomto okamžiku nejčtenější