Místo samopalů motyky. Z italských partyzánů se na severu Čech stali zemědělští úderníci
Před sedmdesáti lety se v Československu objevily stovky Giuseppů, Francesků či Alessandrů. Italští partyzáni využili otevřené náruče gottwaldovského režimu a pustili se tu do budování vysněného socialismu, když to u nich doma nebylo možné. Jejich příběh ukazuje na paradox, že i v časech nejtvrdší diktatury se tato země stala pro někoho útočištěm.
Na cestu do neznáma se v roce 1949 vydal i sedmadvacetiletý Alide Tonini. Rodák z lombardské Ostiglie nechal doma manželku, sedm sourozenců i svou pravou identitu. Vstupem do Československa se z něj stal Angelo Rossi.
Jeho Itálie se po válce zmítala v politické nestabilitě, ale nakonec vyhrálo západní směřování, stvrzené přijetím Marshallova plánu a vstupem do NATO.
„Komunisté se s tím nehodlali smířit, sahali až k ozbrojenému střetávání a politickým atentátům. Odhaduje se, že v rámci politických bojů po válce v Itálii, zvláště na severu země, zemřely desítky tisíc lidí,“ řekl Deníku N Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Partyzánům často hrozilo dlouholeté vězení, proto se Italská komunistická strana dohodla s ideovými bratry ze zahraničí, včetně Československa, že je „uklidí“ do bezpečí.
Příslušníci Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích tak záhy dostali důležitý úkol. Na hranicích čekali s kusem bankovky, až z Rakouska dorazí italský uprchlík s její druhou částí. Emigranty pak na rozkaz nejvyšších míst