Deník N

Petr Sís: Dřív to bylo jednodušší, ďábel měl tajnou policii. Obdivuji všechny, co mu řekli ne

Copyright © Petr Sís — ilustrace z knihy Zeď, nakladatelství Labyrint
Copyright © Petr Sís — ilustrace z knihy Zeď, nakladatelství Labyrint

Světově známý výtvarník Petr Sís dal přednost Americe před komunistickým Československem. Strávil tam více než půlku života a dnes se z New Yorku dívá toužebně opačným směrem. K českým horám, chalupám, přátelům. A slibuje, že na světě bude líp, až ze světa zmizí jeho generace.

Vaším silným tématem je Faust. Když slyším tohle jméno, moje první asociace je píseň Svatopluka Karáska ,Řekni ďáblovi ne‘. Kdo nebo co je podle vás dnes ten ďábel?

Dřív to bylo jasné a nějak jednodušší. Bylo jednoznačné, kdo je ďábel a kdo jeho opak. A teď se to celé posunulo do roviny, kdy to vypadá, jako by ten ďábel byli všichni ti, co mají hrozně moc peněz. Ďábel může být ten, co chce moc za každou cenu. Ale definuje se to daleko hůř než dřív. Tehdy byl ďábel násilný a měl tajnou policii… Nyní se spousta věcí děje nenápadně skrze technologické možnosti, které existují. Každý o každém ví, kde bydlí, co si kupuje a co si myslí. A zneužívání všech těchto informací ve prospěch peněz je strašné.

Řekl byste tedy, že dnes je tím ďáblem technologický vývoj?

Já jsem už starý, takže bych řekl, že ďábel je například Putin. Ďábel je v pozůstatcích těch policajtů. Když si vezmu, že hlavní aktéři světa jsou pořád propojeni tak silně s minulostí… Putin jako agent KGB, Angela Merkelová, která vyrůstala ve východním Německu… A Trump, který je vlastně taky produkt té doby a není to žádný mladý technokrat. Mezi ně ale zase patří mladí lidé, o kterých úplně nevíme, co jsou zač. Třeba jako šéf Facebooku. Facebook je přece založený na sebelásce, na tom, jak pořád světu ukazujeme svoje fotografie a většinou své lepší já. Ďábel je dnes skrytý ve všech těch lidech a jevech. Přesněji na to nedokážu odpovědět.

Když takhle mluvíte, vychází mi z toho, že dnes jsou ta lákadla mnohem větší.

Přemýšlím o tom neustále a narážím na to, že nedokážu nikomu vysvětlit, jak to tehdy bylo. Když lidem vyprávím, že v noci člověk vstával v deset večer, aby starým tranzistorovým rádiem mířil směrem k nějakým rozhlasovým vlnám, a když měl štěstí, chytil přerušované vysílání čehosi… Mladí lidé tohle nechápou. Neumí si představit, že nám chyběly informace. U nás se někde objevila černobílá fotka Beatles, kterou jsme si ukazovali tajně ve škole, a nikdo nevěděl, kdo je kdo… Vlastně vše ze Západu bylo v rovině báje, že někde existuje nějaká země, kde někdo takový žije. Dnes jsme propojeni všichni se vším a myslíme si, že všechno víme.

Děsí vás globalizace?

Ne. Ale jako se vším v životě si říkám: Ze začátku jsme z představy globalizace byli nadšeni – jak to, že to nebylo evidentní? Jak to, že to nebylo jasné? Třeba můj otec – když mu bylo devětadvacet let a já byl ještě malinký – odjel do Tibetu. Pak se vrátil a strašně se změnil. Stal se silným podporovatelem dalajlamy a vždycky varoval před Číňany, kteří „jednoho dne…“ Myslel jsem si, jak přehání. O Číně jsme od začátku věděli, že je to komunistická země s ohromným potenciálem, ale najednou se stala konkurenceschopná americkému průmyslu a obchodu. Dochází tu k obchodní válce a Čína se skutečně začíná kreslit jako ďábel na zdi. Diskutuje se o čínských vědcích, kteří od nás údajně odnášejí do své země tajemství… V tom mě globalizace fascinuje. Na začátku to bylo optimistické, mysleli jsme si, jak si všichni budeme pomáhat a inspirovat se a budeme žít stejné spokojené životy… A teď je tu najednou strach.

Amerika se začíná uzavírat do etnických až kmenových skupin, které nechtějí nikoho vpouštět dovnitř. Tímhle úplně padá můj původní sen ze šedesátých let, že lidé spolu nakonec budou žít pospolu na nějakém místě… Nedávno jsem navštívil farmu, která kdysi byla nejúspěšnější farmou hippies. Usadily se tam tisíce lidí, kteří si mysleli, že budou společně pěstovat nějaké boby. Stali se z nich vegetariáni, ale nebyli schopni se udržet pohromadě, protože časem začaly vznikat problémy, někteří z nich byli bohatší, jiní chudí, vznikala tam hierarchie…

Tohle zní jak z Orwellovy Farmy zvířat.

Je to taková moje deziluze. Samozřejmě jsem si to trošku už kdysi v Praze zidealizoval. Žil jsem v představě, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější