Neschopni společného – česká cesta od komunismu nikam
Komentář Jána Simkaniče: Na začátku 20. století za Rakouska-Uherska patřila železnice na českém území k těm nejrozvinutějším. Průměrnou rychlostí 80 kilometrů v hodině jste se přes Prahu dostali z Vídně až do Berlína. O více než 100 let později se mezi Berlínem a Vídní jezdí vysokorychlostní železnicí. Jen Česká republika už v tom nehraje žádnou roli. Vlaky ji raději objíždějí, protože delší, západnější trasu jen mezi Německem a Rakouskem zvládnou projet rychleji než kratší vzdálenost po zastaralých českých kolejích. Těžko v tom nevidět hlubokou symboliku. Budoucnost 21. století jede jinudy a České republice ukazuje záda. Vlak nám ujíždí obrazně i doslova.
Jistě za to do jisté míry může železná opona, která cestování mezi rakouskou a tehdy východoněmeckou metropolí bránila a limitovala tak rozvoj infrastruktury. Ovšem hlavní důvod spočívá spíš jinde. Vysokorychlostní železnice se začaly stavět až po pádu socialistického bloku. My jsme také měli svou šanci, jen jsme ji nebyli schopni využít. Stejně jako jsme nevyužili šanci postavit páteřní síť dálnic, další linku pražského metra, rychlodráhu na pražské letiště, okruh Středočeským krajem kolem hlavního města, odvážné a nápadité architektonické projekty, desítky tisíc bytů, které dnes chybějí a ženou ceny bydlení do nedostižných výšin, nebo digitální stát, robustní důchodový systém, školství pro 21. století, promyšlené financování zdravotnictví… na ničem z toho jsme se nebyli schopni domluvit.
Přestože Česko dlouhodobě patří k zemím označovaným za příjemné k životu, je až zarážející, kolik zásadních věcí strukturálního charakteru tu nefunguje dostatečně dobře. Na individuální rovině dokážou Češi nacházet inovativní cesty, improvizovat, kombinovat a přinášet originální řešení a nápady. Dokážou se prosadit po světě s antiviry, s e-commerce, sklem i 3D tiskem. Ovšem jakmile přijde na otázky celku, chybí schopnost hledat společenský konsenzus, rozpoznat a nastavit priority, respektovat vize přesahující životnost vlád či volebních období a vedle vlastního prospěchu či úspěchu zohlednit strategické zájmy země.
Když jako čerstvě zvolený prezident Václav Havel na začátku roku 1990 konstatoval, že naše země nevzkvétá, většina věděla, co nechce, aniž však tušila, co má chtít. Pak se představy ve zkratce zhmotnily do věty: „Mít se jako na Západě.“ Což ani tak neznamenalo geopolitické ukotvení, respekt ke sdíleným hodnotám, vymahatelnost práva či občanskou angažovanost, ale především osobní materiální blahobyt. Na tom by nebylo nic špatného, mít se lépe je přirozenou motivací člověka. Ovšem to by vedle toho nesměla scházet odpovědnost ke společnému, nebo ještě hůře – to by vedle toho nesměla existovat apriorní nedůvěra ke společnému.
Čtyřicet let ideologické indoktrinace kolektivizačním zájmem nereálného socialismu a reálné touhy nějak ho přežít vyústilo v pochopitelné pohrdání společným, kdy se přikrádání a očůrávání systému stalo téměř ctností. I proto po změně režimu tolik rezonovalo zdůrazňování primitivního kapitalismu bez přívlastků a ohledů, i proto byl individualismus vzýván jako nejspravedlivější cesta k úspěchu, i proto zněla dehonestace veřejného, empatického, soucitného tak „rozumně“. Následování osobního zájmu se z vekslácké normalizace plynule přeneslo do počátků transformace. Budování státu a národa tak od začátku
