Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

První dekáda, 1989–1999: Když podrbeš na zádech mne, podrbu i já tebe. Ale nejdřív si to tu rozparcelujeme

V roce 1998 si rozdělili moc opoziční smlouvou, o dvě desítky let později si rozdělovali medaile (na snímku Miloš Zeman a Václav Klaus při udělování státních vyznamenání 28. října letošního roku). Foto: ČTK
V roce 1998 si rozdělili moc opoziční smlouvou, o dvě desítky let později si rozdělovali medaile (na snímku Miloš Zeman a Václav Klaus při udělování státních vyznamenání 28. října letošního roku). Foto: ČTK

Esej: Přesně tři desetiletí nás dělí od listopadu roku 1989, kdy se zhroutil komunistický režim. O zhodnocení prvního, druhého i třetího jsme požádali tři autory, dnes vám přinášíme analýzu Petra Pitharta, který rozebírá období mezi roky 1990 až 2000.

Hned v poledne prvního dne první dekády po listopadu 1989 jsme se dozvěděli, že naše země nevzkvétá. Věděli jsme to. První výzkumy veřejného mínění ukazovaly na to, že největší starostí společnosti je stav životního prostředí. Z dnešního pohledu téměř neuvěřitelné…

První desetiletí po pádu komunistického režimu přineslo především budování institucí (snad nejdůležitější: po dvou letech narychlo, ale vydařeně spíchnutá ústava). Na jeho konci již byly instituce téměř vybudované, ale pořád do nich ještě leckde chyběli vhodní lidé. A chybí dosud, na konci dekády třetí. Máme demokracii, právní stát, ale chybějí demokraté: angažující se občané. Ano, chybějí aktivisté – z toho označení obětavých občanů se nenápadně stalo sprosté slovo: jacísi obtížní umanutci, jistěže ošklivé feministky, zelení fašisté, blázniví alarmisté…

Politický systém se dá vybudovat za půl roku, řekl nám v roce 1990 velký moudrý Evropan Ralf Dahrendorf, německo-britský sociolog, politolog, filozof a liberální politik. Ekonomika se dokáže postavit na nohy možná už za šest let, ale občanská společnost, to nejdůležitější, ta potřebuje, aby se zahustila a stala se ústavním kotvištěm nejdůležitějších demokratických institucí, ta chce takových – šedesát let. Dvě, spíše tři generace. Jsme na své pouti tedy teprve v půli, ale nelámejme nad sebou hůl.

U všeho důležitého, co se na začátku první dekády dělo, stálo Občanské fórum. To se snažilo jít na všechny změny ústavní cestou, protože se nám, kteří jsme v něm působili, příčilo ustavovat nějaké revoluční direktorium. Ústavním zákonem jsme umožnili kooptacemi doplnit Federální shromáždění a Národní rady. Uvědomovali jsme si, že kdyby se to shromáždění z půlky složené ze starých struktur rozešlo, byli bychom namydlení. Nebo kdyby v jednu chvíli abdikoval prezident Gustáv Husák i premiér Ladislav Adamec. Poněkud revoluční zásahy jsme tedy oděli do ústavní formy. Nikoho tehdy nenapadlo zakázat KSČ. Ostatně kdo a jak by to provedl?

Staronové doplněné parlamenty musely pracovat podle naší vůle až do voleb v červnu 1990, a to na budování samých základů státu: obecní zřízení, právní rámec soukromého podnikání (zákon o podniku) a hlavně volební řády.

Druhé desetiletí po pádu komunistického režimu zhodnotila Marie Bastlová, analytička ČRo Radiožurnálu  v textu s titulkem Druhá dekáda, 1999–2009: Cesta do Evropy a zase zpátky. S kmotry v zádech.

Nad třetí dekádou se zamyslel sociolog Stanislav Biler v eseji Třetí dekáda, 2009–2019: Česko, země bez budoucnosti. Dědicové privatizace si porcují republiku.

Velkým, vždy kontroverzním tématem bylo „vyrovnání se s minulostí“: pořád prý chybí. Ale nemělo by jít spíše o vyrovnávání, které je bez konce? Místo toho přišel

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

30 let od pádu komunismu

Esej

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější