Deník N

Hvězdné chvíle, pak škemrání o peníze za zásluhy. Vzestup a pád Prognostického ústavu

Ministři hospodářství a financí ČSFR Vladimír Dlouhý a Václav Klaus v roce 1991. Oba vzešli z Prognostického ústavu. Dlouhý tam byl od začátku, Klaus jen krátce. Foto: ČTK
Ministři hospodářství a financí ČSFR Vladimír Dlouhý a Václav Klaus v roce 1991. Oba vzešli z Prognostického ústavu. Dlouhý tam byl od začátku, Klaus jen krátce. Foto: ČTK

U příležitosti třicátého výročí sametové revoluce se Deník N v sérii článků věnuje Prognostickému ústavu – instituci, jejíž role za minulého režimu je opředená řadou mýtů. Mluvili jsme s přímými aktéry a prostudovali také dosud málo známé dokumenty v Archivu Akademie věd ČR. Popisujeme vznik, fungování i zánik ústavu, jeho dědictví v polistopadové politice i konspirační teorie s ním spojené. Další díl seriálu mapuje zlatou éru Prognostického ústavu, práci na jeho nejvýznamnějším výstupu – prognóze vývoje Československa do roku 2010 – a také konec, k němuž ústav po revoluci neodvratně směřoval.

Jedna věc by zřejmě udeřila do očí každého, kdo by se v Archivu Akademie věd probíral pozůstatky po Prognostickém ústavu. Nejde ani tak o archaická soudružská oslovení v dopisech, ani o toporné a prázdné komunistické fráze, které tvořily rituální součást tehdejší oficiální komunikace.

Člověku uvyklému na dnešní důraz na maximální efektivitu za minimum peněz by musela být nápadná především velikost prognosťáku v jeho zlaté éře.

Na počátku byl Kabinet prognóz. Původní skupinka zakladatelů se ale rychle rozrostla.

„Já jsem byl mezi osmi nebo devíti lidmi, kteří Prognostický ústav, nebo tehdy kabinet, založili,“ vzpomíná na skromné začátky dnešní prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Ke změně názvu, kterou zmiňuje, došlo v roce 1986, a nebyla to jen něčí libůstka.

„Kabinet tehdy znamenal malé pracoviště a nebyla náhoda, že se to jmenovalo kabinet,“ vysvětluje historik Vítězslav Sommer z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Rychlá transformace kabinetu v ústav podle něj dokládá důležitost, kterou tehdejší vládcové Československa prognostice přikládali.

„Vznikl kabinet a do dvou let z něj byl ústav, to pokládám za důkaz jeho významu,“ podotýká Sommer. Na konci roku 1988 už měl Prognostický ústav sto dvacet pracovníků. Tak rychlý růst byl v tehdejší akademii výjimkou, samotná velikost ale ne. „Ústavy byly hrozně velké. Dnes pracuje hodně lidí v ústavech přírodních věd, kde jsou laboratoře a velké týmy, ale tehdy to fungovalo i ve společenských vědách, a to nepočítám resortní ústavy pod jednotlivými ministerstvy,“ popisuje Sommer.

Dobového pozorovatele – kdyby měl možnost sledovat interní debaty v ústavu – by zase nejspíš překvapila úplně jiná věc. A sice na tu dobu neslýchaná otevřenost a svoboda, které tam panovaly.

„Prognostický ústav se lišil od celé řady debatních kroužků tím, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

30 let od pádu komunismu

V tomto okamžiku nejčtenější