Deník N

Na hranicích ztráta ženy. Cestovní příhody Alberta Einsteina

Překvapivě poutavé zápisky jednoho německého turisty. Foto: Nakladatelství Argo
Překvapivě poutavé zápisky jednoho německého turisty. Foto: Nakladatelství Argo

Einsteinovy cestovní deníky vycházejí knižně – téměř sto let poté, co si je vedl, když se vydal na dlouhou cestu do Číny a Japonska. Jde o zajímavé čtení, které vyvolává problematické reakce.

Měly by se knižně vydávat deníky známých osobností i tehdy, když je jasné, že autor publikování nezamýšlel? Těžko najdeme jednoznačnou odpověď. Někdy nabízí deník tolik nových informací, že se tím vydání zdá být plně ospravedlněno. To je třeba případ nedávno vydaných deníků Ivana M. Majského, sovětského velvyslance ve Velké Británii sloužícího tam během druhé světové války. Někdy je motivem hlavně komerční zájem vydavatele, jako u Máchových deníků, z nichž se stejně zpravidla čte jen několik již notoricky známých erotických pasáží; Máchu snad zlidšťují, ale především banalizují. Do soukromí slavných nahlížíme rádi, stojí na tom koneckonců podnikání větší části bulvárního tisku, o jehož obchodní zdatnosti netřeba pochybovat.

Kam na této škále zařadit Einsteinovy cestovní deníky z let 1922–23, jež právě vyšly česky? Jisté je, a editoři knižního vydání to přiznávají, že geniální fyzik se zveřejněním těchto textů nepočítal. Přesto vznikla zajímavá a překvapivě čtivá kniha, která však Einsteinově pověsti nemusí posloužit dobře, bude-li se s ní zacházet necitlivě.

Nabručená mediální hvězda

V roce 1922 bylo Albertu Einsteinovi čtyřicet tři let a byl už světově proslulý v takové míře, která je dnes až nesrozumitelná. V Berlíně, kde žil a pracoval, patřil k nejslavnějším obyvatelům. A při své první cestě do USA v roce 1919 zažil přijetí, jaké dnes patří rockovým hvězdám – vlastně ani jim už ne, i to je minulost.

Věda byla tehdy v módě. Nové objevy přicházely v rychlém sledu a mnohé z nich měly okamžité praktické důsledky. Mnohem více než dnes se dala personifikovat, spojit s výjimečnými jednotlivci – v současnosti se dá často těžko říci, který z členů vědeckého týmu je vlastně ten či ta „hlavní“. Ale ani v Einsteinově době nepůsobil žádný jiný vědec takové pozdvižení, nevyvolával takový zájem jako on.

K jeho popularitě přispělo více faktorů. Zaprvé to byla údajná absolutní nesrozumitelnost obecné teorie relativity. Když o ní referovaly New York Times, použil editor titulek, v němž tvrdil, že jde o „knihu“ (žádné knižní vydání tou dobou ovšem neexistovalo) „pro dvanáct moudrých mužů“ (což si kompletně vymyslel, nic podobného nikdy neřekl ani Einstein, ani jiný vědec; obecná teorie relativity byla mimochodem pro kvalifikované fyziky od začátku zcela srozumitelná). Legenda začala žít vlastním životem a nebylo případu, kdy by se Einsteina při setkání s tiskem někdo nezeptal, proč jen dvanáct a kteří to jsou.

Snášel to trpělivě, a to je ten druhý faktor. Ba co dím! Víc než trpělivě. Ješitnost mu nebyla cizí, zájem novinářů si užíval a rychle se naučil, jak jim vyjít vstříc. Oni se zas naučili, že tohle není suchý akademik, ale vtipný chlapík, který trousí bonmoty, působí maličko navrčeně, dovede předstírat, že o publicitu vlastně nestojí (to je vždy lepší, novinář pak na čtenáře působí dojmem hrdiny a vítěze, který zdolal překážku), a ochotně se vyjadřuje i k neakademickým záležitostem. Navíc zpravidla radikálně a jednoznačně – žádné „na jednu stranu tak, na druhou tak“. A zatřetí: dobře vypadal. Nekonvenční, rozcuchaný, zválená elegance, která byla zrovna v módě. Nadto

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější