Deník N

Neexistuje důvod, proč by měla být Česká republika chudší než Rakousko, říká historik Philipp Ther

Poslední léta nám všem ukázala, že demokracie je velmi křehká, říká rakouský historik Philipp Ther. Photo by: Joseph Krpelan/Universität Wien
Poslední léta nám všem ukázala, že demokracie je velmi křehká, říká rakouský historik Philipp Ther. Photo by: Joseph Krpelan/Universität Wien

V roce 1989 nezačal jenom přechod k demokracii, ale také transformace zemí východního bloku směrem k tržní ekonomice pod taktovkou neoliberalismu. Touto proměnou se podrobně zabývá německý historik Philipp Ther, autor knihy Nový pořádek na starém kontinentě: Příběh neoliberální Evropy.

Proč v roce 1989 po pádu železné opony nenastal avizovaný konec historie?

Konec dějin spočíval v jakési ideální představě, že historie se završí ustavením liberální demokracie a volného trhu. Fukuyama měl tehdy na mysli neomezené tržní hospodářství, stejně jako u vás Václav Klaus s jeho známým rčením „trh bez přívlastků“. Ale pokud bychom chtěli konec dějin chápat jako další pokračování, měli bychom tu čínskou cestu, tedy kombinaci velmi čistého kapitalismu a diktatury. Touto cestou se vydalo i Rusko za Putina po přelomu tisíciletí. Ale i uvnitř Evropské unie existují poloautoritářské systémy, jejichž nejznámějším příkladem je Maďarsko.

Mají země střední a východní Evropy, které letos oslavují 30 let od pádu železné opony, mnoho důvodů k oslavám?

Samozřejmě existují dobré důvody, proč si rok 1989 připomínat a také ho oslavovat. Připomněl bych zejména původní hodnoty roku 1989, které zná každý starší čtenář v České republice. Je to soubor čtyř hodnot, na které bychom se dnes měli upamatovávat častěji. Je to lidská důstojnost nebo, jak se v češtině používá, „lidskost“, o které mluvil Václav Havel. Potom je to solidarita a svoboda v širším pojetí, nejenom ekonomická svoboda. Začtvrté je to demokracie, která nám po roce 1989 dlouho připadala jako něco samozřejmého. Poslední léta nám všem ukázala, že demokracie je velmi křehká. Před 30 lety se tento požadavek netýkal jen zavedení parlamentní demokracie, ale demokratizace na mnoha dalších úrovních, na univerzitách nebo v podnicích. K tomu je zapotřebí širší chápaní demokracie, která nespočívá pouze v tom, že se jde k volbám jednou za čtyři roky.

Transformace postkomunistických zemí probíhala podle neoliberálních receptů, které měly za následek také vysokou nezaměstnanost a zhroucení domácího průmyslu. Dalo se vůbec docílit transformace socialistických ekonomik tak, aby na tom nějaká část společnosti netratila?

Přestože v postkomunistických zemích byla neoliberální hegemonie, šly jednotlivé státy po roce 1989 svou vlastní cestou a prováděly rozdílné reformy a svou hospodářskou politiku. Zásadní přitom byly předpoklady jednotlivých zemí. Kupříkladu Polsko se svou hyperinflací a vysokými dluhy v zahraničí bylo v úplně jiném postavení než Československo. „Washingtonskému konsenzu“, původně vydanému pro jihoamerické země, ale potom použitému také pro ty postkomunistické, se muselo Polsko mnohem více přizpůsobit než Československo, které šlo navzdory liberální rétorice Václava Klause tak důsledně neoliberální cestou ve skutečnosti jenom částečně. Některé problémy, které existovaly v ostatních zemích, v Československu nebyly, jako třeba hromadné zavírání podniků a z toho plynoucí vysoká nezaměstnanost. Klaus udělal

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

30 let od pádu komunismu

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější