Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Ivan Havel: Pravda a láska jsou něco špatného? Z dnešního vývoje by byl nešťastný i optimista Václav

Ivan Havel. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Ivan Havel. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Bratr bývalého prezidenta Ivan Havel v Deníku N vzpomíná na listopadové dny, ale i na předrevoluční období. Miloše Zemana poznal na refýži, Václava Klause pozval do Občanského fóra. O následujícím vývoji Havel tvrdí, že jej příliš ovládl pragmatismus.

Potkal jste za poslední rok někoho, kdo je spokojený se stavem společnosti, se současným vývojem? A je jedno, jestli volil Zemana, Drahoše, Kalouska, Babiše…

Musím říct, že nepotkávám lidi, kteří by byli úplně nadšení. Vlastně vůbec. Tak radši sedím tady a čtu si.

Takže vy máte samostatnou sociální bublinu, ve které jste sám.

Sám úplně ne, mám takovou malou bublinku, do které občas někdo přibude a už zůstane. Abych byl konkrétní, máme například sešlost, kde jednou za měsíc ochutnáváme víno, jiná skupinka zas whisky. A každý týden jeden večer máme náš Koníček (pravidelná setkání přátel Ivana Havla v salonku Koníček v Lucerně, pozn. red.). A tohle všechno patří do té naší pražské kavárny. Takže nevím, kde by se vzal ten, který by vyhovoval vaší otázce.

Je společnost podle vás takhle jednoduše rozdělená?

Je logické, že mimo naši bublinu musí být spousta lidí, z nichž mnozí chodí k volbám a volí tak, jak vidíme. Jenže já nevím, co je to za lidi, jak vypadají a proč nechápou to, co tak snadno chápeme my. Tedy že nemají ponětí o tom, jak to má být a jak moc je tohle špatné.

Jak to má být a proč je tohle špatné? Trochu se tím ptám i na vaše očekávání v listopadu 1989.

Já jsem si za čtyřicet let bolševika vytvářel svoji představu, jak to jednou bude vypadat bez něj. Včetně toho, jak bude vypadat správný politik. Říkal jsem si, že politik má být něco jako Winston Churchill. Prostě moudrý, vzdělaný a poctivý člověk, který nosí smoking nebo žaket, má vtip a umí rozhodovat o důležitých věcech. Pro mě je velké rozčarování, že tento typ politika vymřel. Můj dědeček byl diplomat a z toho, jak vyprávěl, jsem měl dojem, že politici jsou elita.

A jaká je skutečnost?

Skutečnost je ovšem jiná. O tom, jaká je u nás, se rozhodlo za hranicemi mé bubliny. Je to ovšem složitější. Musím přiznat, že už několikrát jsem se setkal s politikem, o němž jsem původně neměl dobré mínění, ale při osobním setkání se ukázalo, že je daleko lepší. Že je chytrý a vidí do věcí. Takže může být rozdíl mezi tím, jací ti lidé jsou opravdu, a jaký obraz si o nich dělám skrz média a z názorů kolem mě. A navíc se politici mění podle toho, jaká role v politice jim připadne.

Některé znáte osobně. Třeba Miloše Zemana. Toho znáte už od listopadu 1989.

Myslím, že to bylo krátce před listopadem na setkání Kruhu nezávislé inteligence. Mám z toho takové vizuální střípky. Bylo to na refýži v Modřanech před sálem, kde se to konalo. Vlastně jsem se s ním musel setkat už dřív, ale to jsem ho ještě neregistroval. Přednášel jsem kdysi na jeho semináři ve Sportpropagu.

Na té refýži jsme se jen vzájemně představili, pak jsem ho dlouho neviděl. Když už byl prezidentem, potkali jsme se na nějaké recepci na anglické ambasádě. Pozdravili jsme se a Dáša ho hned pozvala k nám na farmu Košík. Je to tak nejmíň pět let. On tak po svém způsobu souhlasně pokyvoval hlavou. Samozřejmě nepřijel.

Jak ho prezidentská funkce změnila?

Vzpomínám si, když byl ještě premiér, jak byl pozván na debatu, tuším, do Golem klubu. Bylo to v podzemí v Husově ulici. A tam mi imponoval tím, že mluvil spatra. Jako obvykle bez papíru, ale pomalu. Hned to vypadalo, že má nekonečnou paměť. Hrozně moc si pamatuje a dovede to v pravou chvíli použít.

Pak jsem ale znejistěl. Zeman citoval z hlavy dlouhou pasáž z Marxe a mě napadlo: „Moment, nevymýšlí si to?“ Zejména když se později vždycky odvolával na různá čísla a procenta. Dokonce i na Letné v listopadu 1989 mluvil o nějakých číslech a někdo si o pár let později dal tu práci a zjistil, že to bylo všechno vymyšlené. Takže svou paměť doplňuje schopností fabulovat.

Myslím, že tím, jak mluví pomalu a vždycky do toho vsouvá tu vatu jako „paní redaktorko, jak vy jistě dobře víte“ a podobně, má mezitím dost času, aby zapnul

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

30 let od pádu komunismu

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější