Vojáci už nejsou za žoldáky, i díky Zemanovi. Ale co až květy vlčích máků opadají?
Komentář Jana Wirnitzera: Od smrti pěti českých vojáků po útoku v Afghánistánu uběhlo pět let, za které se vnímání vojáků ve společnosti změnilo. Díl zásluhy je třeba přiznat i prezidentovi Miloši Zemanovi. Stojí ale za to si připomínat, že vlčí máky mají postoj k veteránům a vojákům ztělesňovat, nikoliv nahrazovat.
Vzpomínáte? V červenci 2014, po útoku afghánského ozbrojence, který zabil pět českých vojáků, označil tehdejší náčelník generálního štábu Petr Pavel prostředí internetových diskusí a diskutérů za stoku. Reagoval tak na výpady, že zemřelí vojáci byli žoldnéři, kteří si beztak smrt zasloužili.
Když Češi loni v Afghánistánu při jiném útoku ztratili tři další vojáky, mediální prostor zaplnilo to, jak jejich spoluobčané v rámci mimořádné sbírky pro pozůstalé rodiny za čtrnáct dní vybrali devět milionů korun.
Něco se změnilo – a právě v den válečných veteránů se hodí připomenout si to. Viditelným důkazem změny jsou vlčí máky v klopách lidí, kterých je rok od roku v tenhle listopadový den v ulicích víc a víc.
Buďme féroví: na měnícím se přístupu společnosti k vojákům v misích má zásluhu i prezident Miloš Zeman. Nad jeho analogií, že „u Kábulu se bojuje za Prahu“, se lze pousmát (mimo jiné proto, že interbrigadisté, bojující kdysi za Prahu u Madridu, byli verbováni jako dobrovolníci), ale v principu prezident