Přijít o ženu, děti, rodiče i svobodu – a zůstat hrdinou? Příběh tádžických právníků
Dnes žije ve Varšavě. Tisíce kilometrů daleko od své ženy, dcer a matky. Stýská se mu. Zoufá si. Už několikrát je zkusil z Tádžikistánu dostat do Evropy. Jenže ochota chybí na všech stranách – žena se bojí a raději by zůstala doma, Evropa po uprchlících z Tádžikistánu také netouží.
„Je to těžké, být mou dcerou,“ usměje se. Mluví tiše. Rozhodně nevypadá jako bojovník, který spolu se svým bratrem tahal lidi zpod oprátky. Už tak dlouho jezdí po Evropě a prosí marně o pomoc, že o smysluplnosti tohoto konání začíná vážně pochybovat.
Stejně tak ztrácí víru v to, že Evropa je epicentrem lidských práv, svobody a úcty k lidské důstojnosti.
Jmenuje se Džamšed Jorov. Jak říká, žije ve vyhnanství, teď zrovna v polské Varšavě, jeho bratr pomalu, ale jistě umírá v tádžické cele. Osmadvacet let, na které ho tam poslal tádžický soud, se přežít prakticky nedá. „Koho to u vás zajímá?“ Pokládá mi typicky řečnickou otázku, na kterou zná odpověď.
Tenhle příběh o odvaze, cti, nenávisti i zradě těch nejbližších se ale mohl stát i jinde.
Holky ještě nemají sbaleno
Dívky sedí v lavici, do třídy vejde ředitel. Cosi zašeptá učiteli do ucha. Pedagog pokyne jedné z žaček. „Pojď! Pojď s námi.“ Všichni tři odkráčejí do ředitelny. Tam čekají muži v civilu se zamračenými tvářemi.
„Chtějí
