Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Vědci se vydali po stopách nejhorší epidemie v dějinách. Dokážeme jednou uniknout černé smrti 4.0?

Černá smrt. Miniatura z belgického rukopisu ze 14. století, Muzeum diaspory, Tel Aviv. Autor neznámý.Zdroj: Wikimedia Commons
Černá smrt. Miniatura z belgického rukopisu ze 14. století, Muzeum diaspory, Tel Aviv. Autor neznámý.Zdroj: Wikimedia Commons

Černá smrt, která se prohnala Evropou v polovině čtrnáctého století, zůstává nejhorší zaznamenanou nákazou v dějinách. Už před osmi lety dokázali vědci přečíst genom jejího bakteriálního původce.

Díky zrychlení a zlevnění molekulárně biologických metod se však nově mohli pustit i do studia evolučních změn černé smrti během pandemie a v letech po ní. Ty značí, že se po úvodní smrtící ráně rozpadla na stále méně škodlivé lokální linie, jež nakonec vymřely.

Jak by ale podobná pandemie probíhala v moderní, globalizované a hustě propojené společnosti? Dvojice novozélandských vědců odhadla, že i přes všechny sofistikované epidemiologické zásahy a moderní techniky vývoje léčiv stále panuje riziko, že se taková nákaza vymkne lidem z rukou. Nejlepší šancí pro zachování civilizace na současné úrovni a její rychlou obnovu by proto mohla být přeměna některých ostrovů na neprodyšně uzavíratelné pevnosti.

Po stopách černé smrti

Původcem černé smrti byla bakterie Yersinia pestis. Ta se v lidské, ale hlavně zvířecí populaci vyskytuje dodnes. Jak ovšem vědci zjistili už před nějakou dobou, moderní linie bakteriálního původce moru se dost liší od těch, které způsobily ve čtrnáctém století smrt možná až dvou set milionů lidí. Dnešní i středověké kmeny patogenu se navíc výrazně liší od linií, jež stály za justiniánským morem v šestém století našeho letopočtu. Biologické pozadí morových epidemií je tedy složité a můžeme se oprávněně domnívat, že genetické predispozice bakterie sehrály při jejich vypukání stejně důležitou roli jako hustota osídlení, nedostatečná hygiena nebo oslabení populace.

První známky druhé pandemie černého moru (první pandemií bývá nazýván již zmíněný justiniánský mor) můžeme vystopovat do roku 1346 k dolnímu toku Volhy a pobřeží Černého moře. Odtud se nákaza šířila do jižní Evropy, z níž zamířila na západ a na sever. Poslední byly podle tradičních zdrojů zasaženy oblasti na severovýchodě kontinentu. Během sedmi let vymřely na některých místech až dvě třetiny obyvatel a společnost kolabovala. V následujících letech černá smrt odezněla, a třebaže se výrazné morové epidemie v Evropě objevovaly až do pozdního 18. století, žádná nedosáhla takového rozsahu.

Jak je ale možné, že původní nákaza smetla celý kontinent, zatímco pozdější nepřekročily hranice jedné oblasti? Mezinárodní tým vědců, který analyzoval více než dvě stovky genomů bakteriálního původce moru ze 14. až 17. století, nabízí jasnou odpověď: V případě černé smrti šlo o jeden mimořádně virulentní kmen patogenu, který se prakticky nezměněn prohnal celou Evropou. Ty bakterie, které se od společného předka oddělily nejdříve, pocházely z Laiševa poblíž soutoku Volhy a Kamy – o dva tisíce kilometrů severněji, než vědci očekávali. Přinejmenším v Rusku tedy nejspíš nákaza postupovala výrazně jinak, než jak zní tradiční názor. Stejně tak se zdá čím dál pochybnější, z jaké části Asie přišla. To však nebylo posledním překvapením vyplývajícím z celé studie.

Nástupci smrtící nákazy

Následné epidemie, které v Evropě a jejím okolí propukaly až do osmnáctého století, podle všeho způsobovaly geneticky různorodé linie patogenu. Dříve se tento fakt vysvětloval tím, že

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Věda

V tomto okamžiku nejčtenější