Deník N

Unikátní Bedřich Dlouhý zosobňuje jednu upozaděnou výtvarnou generaci

Bedřich Dlouhý: Autoportrét III. Repro: GHMP
Bedřich Dlouhý: Autoportrét III. Repro: GHMP

Obrazy Bedřicha Dlouhého byly v éře startujícího kapitalismu 90. let velmi žádané a brzy se rozprchly do soukromých sbírek. Tak rozsáhlý výběr z jeho tvorby, jaký nabízí Galerie hl. m. Prahy, nebylo možné dosud vidět.

Když se v roce 1988 uvolnila cenzura v komunistickém Československu, konala se výstava současného umění v Lidovém domě v pražských Vysočanech. Diváci měli možnost vidět díla „neoficiálních“ autorů. Mezi lehce znavenou českou groteskou a mladou drzou postmodernou se vyjímalo plátno namalované barokní technikou, na němž se Kačer Donald sklání nad výrobou krajky. Co to, sakra, je? Bylo to nezařaditelné.

Právě toto neuchopitelné dílo Bedřicha Dlouhého (1932) se stalo logem jeho retrospektivní výstavy Moje gusto v Městské knihovně. Po revoluci se autor samostatně představoval spíš jen jednotlivými díly, lépe řečeno monumentálními instalacemi, v nichž se pokoušel shrnout velké osobní poselství s vírou v transcendentální možnosti umění, která víceméně odděluje uměleckou generaci Bedřicha Dlouhého od těch následujících. Tato generace sehrála ještě velkou inspirační a motivační roli na začátku 90. let, kdy její příslušníci vedli ateliéry na pražské Akademii výtvarných umění. Pak byla postupně uklizena do kouta na dávno vyhlášeném „konci“ dějin umění. Právě s touto generací se přestalo věřit na

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Výtvarné umění

V tomto okamžiku nejčtenější