Před sto lety se narodil tvůrce AK-47, zbraně osvoboditelů i teroristů

„Kalašnikov“ a AK-47 není totéž. Typový název AK-47 (Avtomat Kalašnikova) nesla jedna konkrétní zbraň, vyráběná dle původního návrhu Michala T. Kalašnikova v SSSR od roku 1949. Většina „kalašnikovů“, které se používají dnes, jsou buď modernější sovětské modely AKM a AK-74, nebo některá z četných napodobenin vyráběných po celém světě – ať už na základě sovětské licence, anebo bez ní. Napodobit kalašnikov není díky jeho velmi jednoduché konstrukci nic obtížného.

Kalašnikov není samopal, ale útočná puška. V české terminologii je zmatek, který stojí za vyjasnění – a nejen proto, že znalci zbraní jsou na přesná pojmenování citliví, ale i z toho důvodu, že od terminologie v tomto případě začíná historie.

Ratatata

Ruské slovo „avtomat“ označuje jakoukoli automatickou palnou zbraň. Automatická zbraň je taková, ze které se dá střílet dávkami, nikoli jen po jednotlivých ranách. (Poloautomatická je pak taková, která po výstřelu sama vyhodí nábojnici a zasune do komory další náboj. Automatická zbraň se dá často předělat na poloautomatickou, a pokud jde tohle, pak se to zpravidla dá udělat i naopak.)

Tradiční pěchotní zbraní byla puška. V podobě, které dosáhla po první světové válce, šlo o opakovací pušky s dlouhou hlavní – k nejtypičtějším patřila britská Lee-Enfield se zásobníkem na deset nábojů, které se ovšem nezasouvají samočinně. Po výstřelu musí střelec znovu nabít pohybem páky závěru, zpravidla ji stáhnout dozadu a vrátit dopředu. Je to zbraň pro mířenou střelbu, nikoli pro kropení prostoru palbou. Smyslem dlouhé hlavně je to, že v ní střela dosáhne větší rychlosti, užitečným vedlejším efektem pak to, že čím větší vzdálenost mezi muškou a hledím, tím přesněji lze mířit.  Jenže dlouhá hlaveň začala být nevýhodou, jakmile se vojáci začali přesouvat v autech či transportérech, o tanku či letadlu nemluvě. Nehodí se také při boji ve stísněných prostorách, například v městské zástavbě.

Tak vznikla poptávka po lehké rychlopalné automatické zbrani, která by využívala podobného principu jako kulomet (anglicky machine gun, německy Maschinengewehr). Ten vynalezl Hiram Maxim v roce 1883. Maxim ovšem vážil třicet kilogramů a většinou se převážel na lafetě jako dělo. Koncem první světové války postavili Němci a Italové první samopaly, krátké zbraně na pistolové střelivo. Proslulosti dosáhl americký Thompson, oblíbená zbraň gangsterů z doby prohibice („Tommy Gun“), za druhé světové války pak sovětský PPŠ-41, (pistolet-pulemjot Špagina neboli papaša) s typickým bubínkovým zásobníkem. Ke slavným samopalům poválečného období patří československý Škorpion a izraelský Uzi. Opravdový samopal (angl. submachine gun, německy Maschinenpistole) střílí pistolovým střelivem, je výrazně kratší a skladnější než puška.

Zbraň, která by kombinovala výhody samopalu (střelba dávkami, skladnost) a pušky (přesné míření, dostřel) nebyla během druhé světové války k dispozici žádné z bojujících armád. Nejblíž k ní měli Němci, kteří koncem roku 1943 začali zavádět do výzbroje automatickou pušku StG 44, přímého předchůdce sovětských kalašnikovů a amerických M16. StG je zkratka slova Sturmgewehr, což německy znamená „útočná puška“, a právě tak se dnes říká celé této kategorii zbraní (angl. assault rifle, rusky i nadále jen avtomat). Pikantním detailem je, že název Sturmgewehr prokazatelně vymyslel a nařídil Hitler osobně.

StG 44 byla výrazně kratší než soudobé pěchotní pušky. Používala zkrácené puškové náboje ráže 7,92. To je důležitý detail. Kratší náboj znamená méně prachové náplně, tím pádem