Deník N

Dobře, komunistický režim jsme nezažili. Ale to přeci neznamená, že nesmíme kritizovat, co se dělo po něm

Jak to na pražské Letné vypadalo před třiceti lety, sice nezažili. To však neznamená, že by se k tomu, co všechno pád komunistického režimu přinesl, nemohli dnes vyjadřovat. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Jak to na pražské Letné vypadalo před třiceti lety, sice nezažili. To však neznamená, že by se k tomu, co všechno pád komunistického režimu přinesl, nemohli dnes vyjadřovat. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Komentář Lucie Palkoskové: V České republice žije v současnosti tři a půl milionu lidí mladších třiceti let, tedy těch, kteří se narodili až po roce 1989. Jak ovlivňuje jejich pohled na svět skutečnost, že zažili již jen demokratický systém? A co pro společnost znamená, že celá její třetina nemá s tímto zásadním dějinným milníkem osobní zkušenost?

Ačkoliv tři a půl milionů osob už není zanedbatelné množství (i když veřejné debaty se jich účastní zatím jen část – počet samozřejmě zahrnuje i děti a kojence), mezi starší generací se stále nepříjemně často objevuje argument, že kdo komunismus nezažil, nemá se k němu co vyjadřovat. A co hůř – že kdo se nepodílel na ustavení současného režimu ani jediným cinknutí klíče, nemá mandát ho kritizovat.

Hrdost, se kterou pamětníci pohlížejí na listopadové události, je pochopitelná – ale zatímco mnozí mají stále tendenci se k sametové revoluci vracet s něžným sentimentem a pocitem dobře odvedené práce, z pohledu generace 30 minus je to podobné jako první setkání s dopravním značením – naplní vás jistým úžasem a vděkem, že se někomu povedlo přijít s něčím tak funkčním, ale to není důvod, abyste se k tomu neustále vraceli a nedejbože vzpomínali na doby, kdy bylo nutné běhat před automobilem s červenými praporky.

Na listopad nám nesahejte

Nechápejte nás (autorka tohoto textu se narodila v roce 1991) špatně. Většina z nás nezpochybňuje význam tohoto dějinného okamžiku jako takového (jak ukázal například letošní výzkum společnosti Post Bellum), spíše se ptáme, jestli to, co přišlo potom, skutečně naplňuje jeho podstatu a cíle. A s tím už mají mnozí problém. Když se pokusíte ohradit třeba proti současnému nerovnoměrnému rozdělení majetku a privilegií ve společnosti, jehož základy se formovaly právě na počátku 90. let, nebo si dokonce dovolíte navrhnout jakékoliv regulační mechanismy (jako třeba zmrazení nájmů ve stylu berlínského návrhu), které by měly tuto nerovnost zmírnit, téměř pokaždé dostanete políček „svatostí“ volného trhu, v internetových diskusích vás do pár minut někdo označí za novodobého stalinistu nebo za malého bolševika, a tím je pro něj celá věc vyřízená.

Mohlo by se zdát, že je za tím „náš“ příliš malý respekt k pracně vydobyté demokracii (která ale v těchto případech slouží jenom jako krycí označení pro divoce deregulovaný trh) a nedostatek strachu z totality, ale ve skutečnosti jde jen o jiný rámec, se kterým ke skutečnosti přistupujeme. Tedy například to, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější