Proč je dobré mít básníka Wernische
Těžko hledat v současné české poezii větší jméno než Ivan Wernisch. Poslední rok je kolem Wernische víc než živo. Nemá sice žádné kulaté výročí, ale i letošních sedmasedmdesát let stojí za zmínku.
Ivan Wernisch loni vydal novou sbírku básní (Pernambuco), kterou potvrdil, že pokud jeho poetika vývojově stagnuje, pak leda v zenitu; kniha si právem odnesla Magnesii Literu za poezii. Letos připojil dvě probírky svým starším materiálem: jednu poslal dětem a mládeži (He, he!), druhou dospělým (Penthesilea). A k tomu prestižní Cena Franze Kafky (2018). A k tomu bilanční monografie od Petra Hrušky (Daleko do ničeho). A k tomu knižní překlady jeho děl: naposledy třeba do bosenštiny, maďarštiny nebo angličtiny.
Wernisch se stal prostě živoucím klasikem, oficiálně ceněným, kritikou i čtenáři uznávaným, učebnicovým autorem. To se z jeho silné generace povedlo málokomu. Snad jen
