Deník N

Cestovatel Zibura: Rád říkám nevhodné věci. Češi jsou hrozní sebemrskači

Cestovatel a spisovatel Ladislav Zibura. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Cestovatel a spisovatel Ladislav Zibura. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Být, nebo mít. Název knihy Ericha Fromma se stal krédem poutníka a spisovatele Ladislava Zibury. Radši tráví své dny pěkně, než aby počítal, kolik zemí už stihl navštívit a s kolika lidmi tam mluvil. „Totálně se vyhýbám věcem, které bych nedělal rád,“ říká v rozhovoru pro Deník N cestovatel, který právě vydává knihu Prázdniny v Evropě.

Poslední kniha je o vašem cestování po Evropě stopem, vlakem… Přitom v předchozí knize popisujete, jak jste v Arménii jednou ve chvíli nouze stopoval a připsal jste si k tomu, že jste zradil sám sebe. Jinak jste chodil pěšky a výjimečně jste jel na starém kole. Jste tedy ještě poutník? Nebo jak tomu dnes říkáte?

Já sám sebe do takových škatulek nedávám. Nepřijde mi to úplně důležité. Gros mých cest vždycky bylo poznávání místních lidí a těch zemí.

Pro mě je pěší cestování téma, které jsem si vyzkoušel a začalo mi připadat vyčerpané. Bál jsem se, že když přestanu chodit pěšky, už se mi nebudou dít tak zajímavé věci. Ale zjistil jsem, že ne. Když člověk přistupuje k místním lidem s upřímnou pokorou a se zájmem, otevřou se mu a vezmou ho mezi sebe.

Když budu chodit pěšky, je to jednodušší v tom, že se úplně náhodou objevuji na místech, kam bych se jinak vůbec nedostal. Ale stopování je tomu hodně podobné. Navíc výhodou stopování je, že normální lidé už nestopují a normální lidé stopaře neberou. Ale díky tomu je každá jízda stopem setkáním dvou lidí, kteří jsou něčím zvláštní. Až divní. A já mám hrozně rád divné lidi. Každý má svůj důvod, proč stopaře bere. Nejčastějším důvodem je, že sám stopoval, když byl mladý.

Píšete i o dívce, která nikdy neměla odvahu stopovat, tak si to vynahrazuje aspoň tím, že stopaře bere. Jako by to bylo bezpečnější.

Přesně tak. To mě překvapilo. Holky berou stopaře a říkají: „Já stopovat nemůžu, protože se bojím, tak jsem tě vzala, abych si aspoň takhle ošahala, jaké to je, být stopař.“ To mě fascinuje. To je přece stejně nebezpečné. A zarazilo mě, jak často mě braly právě mladé holky. A generuje mi to nová setkání, nové situace.

V čem konkrétně spočívá vaše divnost?

Víte, já mám na jednu stranu rád lidi, na druhou stranu jsem hrozný cholerik, impulzivní, takže všechno realizuju dost spontánně.

Vy jste byl asi dost hyperaktivní dítě.

To v každém případě. Jenom se tomu za mě ještě neříkalo ADHD. Taky mám divné zájmy. Třeba jsem velký fanoušek vážné hudby a mám zálibu v tom, říkat trochu nevhodné věci. Dělám si srandu z lidí.

To teda neaplikuju, když jedu stopem. To se snažím chovat slušně. Ale zase když cítím, že to půjde, hrozně rád s těmi lidmi realizuju nějakou rošťárnu. A divný jsem vlastně už tím, že se živím tak, že chodím pěšky a jezdím stopem po světě a pak o tom píšu knížky. Už to ze mě trochu divného člověka dělá.

A lidé, co mě brali, to bylo takové panoptikum. Spojovalo je jen to, že se moc nebojí. A lidé, co se nebojí, mívají

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější